Better without him

Kapitola 2.

Něžné doteky Chaceovi hladké ruky najednou ustaly a já si začala uvědomovat, že ani nikdy nezačaly a já jen doufala, že jsem se spánku nesténala jeho jméno, protože přesně to jsem v tom snu zrovna dělala. Ještě jsem ale pořád spala, jen už velmi lehce.

,,Vsávej!" zaslechla jsem zuřící hlas mojí matky. Ten už mě vzbudil úplně. Zněl tak vysoce a uječeně, občas mě až vytáčel, dováděl k šílenství, když ho na mě zvyšovala.

Leknutím jsem vyskočila a posadila se na posteli. Dělala tohle každé ráno, každý den, i o víkendu.

,,Vždyť už jsem vzhůru." zakřičela jsem mrzutě. Nesnášela jsem tenhle její ranní "rituál".

Chňápla jsem po mobilu, který jsem měla zahrabaný pod polštářem. Chtěla jsem ho vypojit z nabíječky, ale zjistila jsem, že se přes noc stihnul vypojit sám. Naštěstí ale nebyl vybitý úplně, stejně si ale budu muset vzít nabíječku s sebou do školy. Tohle se mi stávalo pravidelně každý týden, alespoň jeden den. Ne že by se mi zrovna vypojil přes noc, ale buď jsem si ho zapomněla dát večer nabíjet nebo mi bylo líto ho skoro nabitý trápit.

Konečně jsem se vyhrabala z postele. Neměla jsem tušení že už je tolik hodin, když jsem se vrátila z koupelny do svého neuklizeného pokoje. Předtím jsem na čas ani nemyslela, trápila jsem se jen nenabitým telefonem. Bylo sedm. Už teď jsem věděla že bych si měla pospíšit. Rychle jsem zapojila žehličku do zásuvky a přešla k bílému toaletnímu stolku, kde jsem se jako každé ráno velmi přirozeně nalíčila. Dala jsem si korektor pod oči, trochu jsem to celé zapudrovala, oči jsem si zvýraznila řasenkou a tváře jsem si párkrát přejela štětcem s chladně růžovou tvářenkou. Celé jsem to ještě doladila skoro bezbarvým leskem na rty.

Dnes jsem neměla náladu na nic tísnícího, vytáhla jsem proto ze skříně volné světle modré džíny a obyčejné bílé tričko, které jsem zavázala do uzlu nad pasem kalhot. Rychle jsem si ještě své blond vlnité vlasy narovnala žehličkou. Tohle dělám každý den, takže většina lidí ani neví, že moje vlasy nejsou přirozeně vůbec tak rovné, jak se jim zdá, když mě někde zahlédnou.

Seběhla jsem rychle dolů ze schodů, div jsem nezakopla. Rozloučila jsem se s matkou a rychle si v klopýtavém běhu nazouvala své pro změnu bílé kotníčkové plátěnky s červenými tkaničkami. Rychle jsem si je zavázala a utíkala jsem na autobusovou zastávku, kde už autobus stál, jako obvykle. Nastoupila jsem předními dveřmi a starší řidič zakoulel očima, když jsem se na něj omluvně pousmála. Jako by každé ráno čekal jen na mě.

Ve škole všechno zatím probíhalo v pohodě, čas mi rychle utíkal. Jako každý den, jsme se s Tery bavily o všech různých věcech, o kterých se vždycky bavíme. Zrovna jsme se bavily o Ethanovi a jeho zlém a sobeckém chování k Tery, když mi někdo zezadu poklepal na rameno.

,,Nechcete s náma jít v sobotu ven? Pude i Eth a všichni tam budou. Budem na...no...jako vždycky. Bylo by taky dobrý, kdybyste taky jednou někam zašly, nebyly jenom spolu doma a pod jednou dekou nekoukaly na Netflix" nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo.

Otočila jsem se abych se ujistila, že se mi to jen nezdálo. Jiskřivé modré oči byly plné nejistoty, ale rty se pousmály, aby zdůraznily, že to poslední nebylo myšleno zle. Ve chvíli jako bych strnula a nemohla ze sebe vydat jediné slovo. Přistihla jsem se jak na něj jen koukám s kleslou bradou. Byla jsem jako omámená nějakým kouzlem.

,,Jasně že přídem, Chacei. Bude to prdel." řekla za mě Tery veselým tónem a já jsem tak nějak byla ráda, že mě z toho vysvobodila. Už jsem se na něj jen pousmála a on odešel za ostatníma.

Ještě chvilinku jsem to vstřebávala a pak jsem se zmohla jen na tiché ,,páni". Byla jsem ale tak šokovaná a šťastná, že jsem pak zase mlčela a přemýšlela dál.

Přemýšlela jsem nad tím, proč by zrovna mě někam zval, jsem mu přece skoro jedno. Nebo snad ne? Věděla jsem ale, že ta otázka byla mířena spíš na mě, vlastně jen na mě. Myslím, že věděl moc dobře, že bych bez Tery nikam nešla, nikdy, zvlášť, když jde o něco takového.

Zbytek dne už uplynul jako voda a my už šli domů. Ani jsem si neuvědomovala, že je čtvrtek a my už v sobotu jdeme ven, ale snažila jsem se na to nemyslet.

Mráz mi přejel po zádech a nohy se mi trochu podlomily v kolenou, když mě Chce objímal kolem pasu a najednou mi z ničeho nic zašeptal do ucha: ,,Už se těšim na sobotu. Zakalíme a napijem se spolu."

,,Jo bude to určitě fa-jn." vykoktala jsem stále zaražená z jeho slov. I když jsem vůbec nepila, věděla jsem, že kvůli němu to klidně udělám, byla jsem tak odhodlaná. Moje myšlenky ale zase přerušil, když se ode mě odtrhl a prostě odešel. Tohle vždycky bolelo.