Já, Grindelwald

Prolog

 Sofie - 4.6. 1887

To červnové odpoledne, které panovalo v bulharském hlavním městě jménem Sofie, bylo poněkud sychravé. Tlusté kapky deště smáčely Sofianům kabáty a deštníky, pod kterými se snažili marně schovat, jenže kapky vždy našly skulinu, jak by mohly dotyčného smáčet od hlavy až k patě. Déšť byl tak vydatný, že se pod jeho tíhou prohýbaly markýzy místních obchůdků a cukráren. Kočí a drožkaři schovávali své čtyřnohé koňské kamarády pod nepromokavé deky a každý, kdo byl venku se raději rychle běžel schovat někam do sucha. Louže smáčely chodníky a tvořily zrcadlo, ve kterém se odrážela šedá obloha. 

Déšť bubnoval do skleněného okna jednoho z místních domů, u kterého seděl blonďatý sedmiletý chlapec. Sledoval ten mumraj na ulici a z nudy na studené okno dýchal a se zájmem sledoval, jak se sklo jeho okna zamlžuje. Zkoušel chytat kapky vody, když tu si všiml, jak na květinu, kterou měl položenou v květináči na okenním parapetu přistála moucha. Lezla po listech, občas se prolétla a zase sedla na jiný list. Chlapec ji zaujatě pozoroval svýma modrýma očima, které svou barvou připomínalo letní nebe a čekal, až se zastaví. Když se hmyz po pár sednutí a vzlétnutí opravdu zastavil, zavřel oči a začal se soustředit. Když je znovu otevřel, uviděl, že květina i nebohá moucha jsou mrtvý. 

Chlapec se nevylekal, jen užasle hleděl na dvě mrtvolky. Pouhou svou myslí přinutil, aby muší srdíčko přestalo tlouct. Co jednou dokáže s hůlkou, až ji konečně dostane, jak mu o tom tak často vyprávěla jeho matka?

„Co to tu zase vyvádíš?" ozvalo se za ním s laskavým a milým ženským hlasem.  

„Mami... já jsem zabil."

„Co to povídáš, Gellerte? Koho jsi zabil?" řekla starostlivě jeho matka a ke svému jedinému synkovi si klekla.

„Tady tu mouchu. A ta kytka taky zvadla." ukázal ji malý Gellert dva své malé nebožtíky, které se nacházely na okenním parapetu.

„Jak jsi to dokázal?" nemohla uvěřit svým očím Nevena. „Jak jsi mohl tak silné kouzlo seslat? Vždyť ještě ani neumíš číst."

„To samo. Nevím jak, prostě mi to jde. Zlobíš se?"

„Ale vůbec ne." usmála se Nevena a pohladila synka po vlasech. „Jen žasnu nad tvým talentem. Čeká tě velká budoucnost, Gellerte. Jsi neuvěřitelně nadaný malý čaroděj. Ale dost hraní, před malou chvilkou přijela tvoje teta Batylda. Tak se oblékni a pojď ji dolů pozdravit."

„Zase mě bude chtít učit anglicky?" povzdychl si Gellert.

„To možná taky, ale přivezla ti z Anglie i plný pytel sladkostí a čokolád. Za to to namáhání mozku při učení se angličtiny určitě stojí, ne?"

Gellertovi se rozlil úsměv na tváři. Miloval sladké. Vesele si poskočil a hbitě seběhl dolů po schodech do pokoje pro hosty. Jakmile viděl svou tetu sedící v křesle, rozeběhl se radostně k ní.

„Ahoj tetííí." zavolal a objal svou tetu Batyldu kolem pasu.

„Tady je můj miláček. Pojď ke mně zlatíčko moje. Tolik se mi stýskalo." Rozněžnila se Batylda. Vzala svého milovaného synovce do náručí a začala ho líbat na tváře.

Nevena uvařila čaje a všichni si sedli ke stolu a začali popíjet. Po chvilce se k rodince přidal i Gellertův otec Atanal a o rodinnou pohodu bylo postaráno.

„Tak co je u tebe nového, tetičko?" vyptávala se Nevena. „Stále žiješ v Godrikově dole?"

„Ano, stále. U mě nic nového. Ale mám rozepsanou učebnici pro bradavické studenty. Bude o dějinách čar a kouzel. Doufám, že bude kvalitní. A to mi připomíná, že tu něco pro Gellerta z Anglie mám." usmála se Batylda a sáhla do své plátěné tašky, kterou měla položenou na klíně. Kromě dobrot a laskomin vytáhla i malou knihu v koženém obalu a podala ji Gellertovi.

„Co je tam napsaný?" zajímal se Gellert a dárek dal přečíst svým rodičům.

„Na knihy je snad ještě moc malý, ne?" divil se Atanal, když si od synka knihu přebíral, aby mu přečetl název.

„Však on se číst naučí. Možná ještě dřív, než půjde do školy. Je moc šikovný." prohodila Batylda a políbila svého synovce na tvář.

„Šikovný to on teda je. Až nás to občas samotné šokuje." utrousila tiše Nevena a napila se čaje.

„Tak co tam je?" zajímal se dál Gellert.

„Píšou tam Bajky barda Beedleho. To jsou pohádky?" zeptal se Gellertův otec.

„Tyto pohádky čtou u nás v Anglii kouzelníci svým dětem před spaním. Přeložila jsem ji pro vás celou do bulharštiny, abyste viděli, jak kouzelné pohádky máme."

„Vau... Takovou práci jsi s tím dala? Tak v tom případě moc děkujeme." usmála se Nevena. 

Zbytek dne strávili jako rodina. Batylda se svého malého synovce nemohla nabažit a rozmazlovala ho, jak jen to šlo. Ládovala ho sladkostmi, které z Anglie přivezla a v obchodě mu koupila dřevěného koníka. Procházela se s ním po městě, svezla na kolotoči a domů spolu přišli až k večeru. Bylo už pozdě večer, když Batylda svého milovaného synovce ukládala ke spánku. Vlastní děti nikdy mít nemohla, takže se na malého Gellerta upnula a chovala se k němu, jako kdyby to byl její syn.

„Přečteš mi pohádku?" žadonil Gellert.

„Myslíš, ty pohádky, co jsem ti přivezla?" usmála se Batylda. 

Gellert radostně pokynul hlavou na souhlas. Batylda z nočního stolku vzala svou knihu a začala v ní listovat.

„Tak kterou si dáme jako první?" řekla Batylda, když listovala knihou.

„Myslíš, že se ty pohádky skutečně udály? Že jsou podle pravdy?" zeptal se své tety malý Gellert.

„Někdo říká, že ano, někdo je ale bere jen jako výmysl."

„A co si myslíš ty?"

„Že na každém příběhu, legendě a pohádce je alespoň kousínek pravdy. Vždyť nejkrásnější pohádkou je sám život." usmála se Batylda a políbila synovce na čelo. „Tak co třeba tuhle?... Žili kdysi tři bratři, kteří spolu kráčeli po osamělé cestě za soumraku..." začala Batylda číst.

Ahoj. První kapitola je na světě. Do tohoto psaní jsem se dala z toho důvodu, že tu mohu plně rozvinout svou fantazii a nemusím se striktně držet kánonu. Takže jsem si řekla, že to zkusím. Samozřejmě budu dál opravovat a přepisovat Pojď, ukážu ti cestu. Snad se kapitola líbila a brzy ahoj u další :)