Já, Grindelwald

Osud

Na přímořské městečko Plechová lhota padl soumrak, když Igor, hostinský, kterého v městečku všichni měli velmi rádi, svůj podnik pomalinku zavíral. Utřel stoly, zadělal nové těsto na zítřejší várku pečeného chleba a nechal ho v kádi kynout.  Jeho pečivo bylo po Plechové lhotě přímo vyhlášené. Vždy, když roztopil pec a začal péct, sbíhaly se sliny kdejakému starousedlíkovi, který zrovna v okolí pobýval. Jen jednou si dovolil marodit a od obyvatel městečka si vyslechl kázání. Samozřejmě v milém duchu. 

Igor svůj podnik miloval. Hostinec byl jako jeho dítě. Vlastní rodinu neměl a takhle se alespoň měl o koho starat. Každý byl u něj vítaný. Ať už to byl našinec, nebo cizinec, měl zajištěný dobrý oběd, skvělé čerstvé pečivo každé ráno a vyprané peřiny na přenocování. To všechno za velmi přívětivé ceny a milý úsměv hostinského.

Zametl poslední smítka z podlahy, a zašel za pultík, aby se podíval, kolik hostů na přenocování přišlo a kterým má druhý den rozestlat. Zapálil petrolejku a dal se do studování, když v tom někdo vstoupil do místnosti. Dotyčný se zastavil pod schody do druhého patra a rozhlížel se. Byl to mladý chlapec. Věkem tak na sedmnáct let. Byl promáčený, špinavý a asi i celkem hladový. Přibelhal se k recepci a opřel se svou mokrou rukou o pult. Chlapec kulhal a na jeho pravé straně obličeje byl vidět velký šlic a zbytek krve.

„Proboha, chlapče, kde jsi se tak zřídil?" zhrozil se Igor.

„Máte volný pokoj?" zeptal se mladík a ve své náprsní kapse začal lovit váček s penězi. Asi o tom, co se mu stalo zrovna moc mluvit nechtěl.

„Ale jistě. Myslím, že by se tu pro vás něco našlo." odpověděl Igor a nalistoval ve svém diáři obsazenost pokojů. „Ale ano. Pokoj číslo dvě je jednolůžkový, nebo ještě mám volnou čtyřku s manželskou postelí a s výhledem na moře."

„Ten jednolůžák beru." pípl pocestný a  začal počítat peníze.

„Chcete to i s jídlem? Každý den pečeme výborný chleba a housky. Jsou vyhlášené až v Cabridge. A to tam bydlí samí suchaři, kteří skoro nic pořádně neocení."

„Jo, dám si." řekl jen a třesoucíma rukama na dřevěný pult vysypal celý obsah váčku. „Budu tady asi tři dny. Stačí to? Já... zatím víc nemám."

„Bude to deset galeonů. No vida, máte to přesně." řekl Igor a od pocestného si vzal všechny peníze, které vysypal. Na mladíkovi bylo vidět, že je celkem nešťastný. Asi to bylo to poslední, co ve váčku měl, takže se rázem ocitl kompletně na mizině.

„A vaše ctěné jméno?" zeptal se Igor a podal hostu klíče od pokoje.

„Gellert Grindelwald." řekl jen. Vzal si klíče a odešel na pokoj.

„Snídaně v půl osmé ráno. Ale doporučuji si přivstat, jinak na vás ty housky už možná nezbudou." zavolal za ním Igor.

Gellert vyšel po schodech do prvního patra, našel dveře svého pokoje, odemkl je a vešel dovnitř. Pokojík to byl hezký, čistý a útulný. Bylo tam teplo a sucho. 

Hodil plátěnou brašnu k posteli a začal se okamžitě svlékat. Po špičkách a celý třesoucí se zimou přišel k velké dřevěné kádi, která se po jednom švihu hůlky napustila krásně teplou vodou. Vlézt do ni byla neuvěřitelná slast. Cítil, jak se mu prohřívá každý záhyb jeho těla a jak se mu svaly povolují. Kdyby voda nezačala pomalounku stydnout, pravděpodobně by v ní usnul. Celý se vydrbal mýdlem, umyl si vlasy a zabalil se do teplého županu, který byl v koupelně přítomen a plácl sebou na postel. Horká koupel mu vrátila energii. Když tu najednou cítil, že ji zase musí vidět. Hůlku, po které prahl a pro kterou to všechno dělal. Nyní je on její pán. Omráčil Gregoroviče a Bezovou hůlku si vzal a nyní pouze jemu říká pane. Nyní ho už nic nezastaví. Posadil se na posteli, přešel po pokoji a ihned se začal přehrabovat ve své plátěné tašce. Nemohl stále uvěřit, jaký předmět v ní přechovává. Byl to pro něj nejlepší okamžik v životě, když poprvé vzal Bezovou hůlku do svých rukou.