Já, Grindelwald

Relikvie

Za okny kruvalského hradu sněžilo a fičela velká sněhová vánice. Byla hluboká noc a Gellert seděl sám ve společenské místnosti a zahleděně se díval do plamenů, které hořely v krbu. 
V rukou držel starou knihu pohádek od Barda Beedleho. V tu dobu začal věřit, že bájné relikvie smrti opravdu existují. Vždyť první důkaz o jejich existenci měl složený v kapse od svých kalhot. Všude ten starý dopis tahal a pročítal znovu a znovu. Aby si byl svou teorií jistý, zkusil udělat pár testů, jestli je text opravdu tak starý jak tvrdí a jestli náhodou nejde o podvrh, ale ukázalo se, že ne. Jak se ten dopis dostal z Francie do Kruvalu? Dostal někdy nebohý Jean zprávu o bratrově popravě a dostal se mu tento dopis vůbec kdy do rukou? A jak se jeho nešťastný bratr jmenoval a co udělal, že uvrhl svou zem do takového teroru? Tyto otázky si kladl Gellert denně.

Byl tím příběhem nešťastného revolucionáře neuvěřitelně okouzlen. Jak jím, tak i velkou revolucí, která ve Francii na začátku devatenáctého století propukla.

„Takhle se na ně musí." broukl si pod vousy. 

Žádné slitování. Občas teror k nastolení správného pořádku potřeba. Změním svět. Už se nebudeme muset skrývat. Nebudeme se skrývat před ničím a před nikým. Všechno jim vrátíme, za všechno se pomstíme. Všichni, co proti mé revoluci zakročí povraždím do jednoho. A ne jenom je, ale i jejich rodiny a děti. Nejdřív mě budou nenávidět, ale potom mi poděkují. Musí umřít, pro vyšší dobro. 

Zapsal si do deníku. Založil si ho ten večer, který nalezl tajemný dopis. Rozhodl se, že si všechny myšlenky bude řádně zapisovat. Zavřel deník a položil si ho na gauč vedle sebe a otevřel knihu Bajky Barda Beedleho. Prolistoval ji a zastavil se u Příběhu tří bratří. Už pár dní si byl jistý, že ona mocná hůlka, o které se vězeň zmiňuje v dopise, je hůlka z tohoto příběhu. Hůlka, která patřila samotné smrti. Nevěřil, že by ji vyrobila přímo sama smrt. To byla jen legenda. Bylo to spíš tak, že tři bratři z legend byli opravdu mocní kouzelníci a magické předměty zkrátka sami vyrobili. Jenže jak ty předměty najít? Kde začít hledat a kdo byli tři bratři? Na tyto otázky neměl stále odpovědi. Zavřel knihu a najednou cítil, jak se mu klíží oči. Zívl, protáhl se a šel si lehnout.

Když začala druhý den škola, přišel na hodinu včas, což u něj nebylo úplně normální. Sedl si do lavice a otevřel knihu, kterou mu dar profesor Walewski. Bylo o magii mysli, skrz kterou lze člověka ovlivňovat a manipulovat s ním. Gellert ji raději přebalil do jiného obalu, aby nebylo zřejmé, jak moc černou magii studuje. Profesorovi slíbil, že to, o čem čte nikomu veřejně říkat nebude. 

Hodinu strávil tichý jako pěna, což profesory značně vykolejilo. Ještě nikdy za celých sedm let neměly s Gellertem tak poklidnou hodinu, jako byla tato. Gellert by ve svých studiích býval pokračoval i dále, kdyby mu samostudium nepřekazily Vánoční prázdniny. Neochotně si tedy zabalil a vyrazil domů do Sofie.

Doma ho s otevřenou náručí přivítala jeho matka. Vzala mu kufr a starostlivě mu nandavala oběd.

„Tak jak jsi se měl?" řekla nadšeně. „Ze školy nám žádná sova nedorazila. Vypadá to, že jsi šel do sebe."

„Jo, trochu jsem se uklidnil." usmál se na oko Gellert. „Kde je táta?"

„Je v práci." odpověděla mu matka, když si sedala ke stolu.

„Jsou svátky. Ministerstvo je prázdný. Co tam zase dělá?" řekl naštvaně.

„Nevím, zlato. Přijde mi, že ho jen využívají." povzdychla si jeho matka.

„To se ti nezdá, to je holá realita." řekl Gellert a usrkl z horké polévky.

Gellertova matka dělala, že jeho poznámku přeslechla a začala zmateně svou polévku na talíři míchat, jako kdyby v ní chtěla utopit mouchu. Její syn si její rozladěnosti samozřejmě okamžitě všiml.