Já, Grindelwald

Historie se opakuje

Štědrý den byl u Grindelwaldů příjemný a obešel se dokonce bez jediné hádky. Gellert si jednoduše řekl, že na Vánoce dá lumpárnám a egoismu volno. Odhodil stranou všechny své postoje a masky a po dlouhé době se začal chovat sám sebou. Jindy si svým povýšeným já držel zbytek světa od těla. Nerad si někoho cizího pouštěl k sobě, protože jednoduše kouzelníkům nevěřil  O Štědrém dni ale byl někým úplně jiným. Usmíval se a byl neuvěřitelně milý pokorný. Pomohl matce se štědrovečerní večeří a po večeři si všichni společně dali pořádný nášup horkého punče.

„Byly to krásné svátky." pronesla Gellertova matka, když se uvelebila i s punčem u krbu. Zkontrolovala ještě plátky pomerančů, které na krbové římse sušila a srovnala je do úhledné řady. Sušené ovoce a vůně punče nádherně provonil obývací pokoj a navodil nádhernou Vánoční atmosféru.

Gellert nic neřekl. Jen seděl v křesle a hleděl zamyšleně do ohně, který v krbu hořel. V hlavě měl plno myšlenek, které se týkaly jeho plánovaného převratu. Zatím ještě nevěděl, jak to všechno udělat, jen věděl, že to dokáže. Od té doby, co našel starý dopis cítil, že se v něm cosi vzedmulo. Najednou měl pro co vstát z postele a jeho život přestal být nudný. Měl se na co soustředit, co plánovat a hlavně měl cíl. Věděl, že pokud se vydá cestou, kterou se chce vydat, pravděpodobně za ním zůstane velká krvavá stopa. Byl ochoten to podstoupit, protože potom bude dobře. A on, Gellert Grindelwald, bude všemu vládnout.  Rozhodně neudělá stejnou chybu, jako Jeanův tajemný bratr a rozhodně se nenechá chytit a zavřít.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se ho s úsměvem matka.

„Nad nesmrtelností brouka." usmál se Gellert a zavrtěl se v křesle.

„Mluvila jsem s tvým otcem. Jestli nechceš, nemusíš na to ministerstvo chodit. Nikdo tě nenutí."

Gellert na svou matku překvapeně pohlédl a tak trochu se mu ulevilo. Na ministerstvo by ho neodtáhli ani párem slintajících obrů.

„Jo... no... to jsem celkem rád." pípl překvapeně.

„Jde nám jen o tvoje dobro. Ať se rozhodneš jakkoliv, budeme tě podporovat. Chceme jen, abys byl v životě šťastný. Pokud miluješ knihy a kouzelnickou vědu, dej se tou cestou." usmála se Gellertova matka

Gellert se odmlčel. Pomalu odvrátil své modré oči od matky a zadíval se zpět do ohně. 

„A co když bych se vydal úplně jiným směrem? Totiž... co kdybych zabil?" špitl pomalu.

„Cože jsi to řekl?" řekla lehce šokovaně. „Koho bys... To jsi nemyslel vážně, že ne."

„Ne, nemyslel. Neboj se." nasadil rychle přátelský tón a ze široka se na matku usmál. Jeho matka ale i tak vypadala velmi rozrušeně. „Chci jen říct, že se chci po škole trochu osamostatnit. Ale budu vám určitě psát."

„Za chvilku budeš plnoletý. Dělej jak myslíš." blekotala Gellertova matka a stále se nemohla moc vzpamatovat z toho, jaké myšlenky před malou chvilkou jejího šestnáctiletého syna napadly. „Jen, prosím, nesejdi na scestí. Slib mi to."

„Mami, myslíš, že bych byl vážně něčeho schopen?" nadhodil ledabyle.

„To ty tvoje oči, Gellerte. Něco v nich je." hlesla a zadívala se svému synovi hluboko do jeho modrých očí. „Moje babička říkala, že v očích se zrcadlí naše srdce a svědomí. Takže mi tady a teď slib, že se nebudeš pokoušet o nic, co by tě mělo dostat do vězení."

„Mami, prosím tě." rozesmál se Gellert. „Věštění nikdy nebyla tvoje parketa. Jdu spát. Dobrou noc." zvedl se z vyhřátého křesla a odešel z obývacího pokoje pryč. Druhý den se jen tak poflakoval. Vyspával, nebo si četl knihu. Měl v plánu poslední dny Vánočních prázdnin jen tak proflákat, to by ale nejdřív musel z hlavy dostat záhadný dopis odsouzeného, který mu ležel složený v jedné z knih, které měl na nočním stolku.