Já, Grindelwald

A tak to všechno začalo

Gellert Grindelwald seděl ve své cele a připravoval se na soudní proces. Byl trochu nervózní. Seděl na kavalci a podupával si nohou Nevěděl, co všechno ho čeká, ani kolik let mu napaří. Najednou si začal uvědomovat, že nejlepší roky svého života zřejmě stráví ve vězení. Pravděpodobně mu bude zabavena hůlka, takže si v duchu říkal, že musí zapracovat na neverbálních kouzlech, aby mohl po čase z vězení utéct. Rozhodně si celý trest neodsedí. Ať bude velký jak chce. Až uteče z vězení vydá se hledat relikvie. Seděl v cele dál, když v tom slyšel, jak chrastí klíče v zámku a do jeho cely vstoupil Bystrozor. Gellert se okamžitě postavil. Měl za to, že ho nyní odvede přímo do soudní síně.

„Sbal si věci a běž. Jsi zproštěn všech obvinění. Vyfasoval jsi jen podmínku a okamžité vyloučení ze školy. Tady mi to podepiš." řekl celkem naštvaně bystrozor a hodil před Gellerta papíry k podpisu.

Z Gellerta jako kdyby spadla všechny břemena světa. Neuvěřitelně se mu ulevilo a najednou si připadal, že může létat.  Zároveň absolutně nevěřil svým uším. Jak mu mohl otec něco vyběhat? 

„Ale vždyť... jak je to možné? Mám na krku pokus o vraždu, ještě včera mi to vaši kolegové říkali."

„Líbej ruce tvému otci. Dostal tě z toho. Nicméně jsi vyhozený ze školy a budeš muset odevzdat hůlku, která ti bude zlomená. Ale do basy nepůjdeš. To se ale o tvém učiteli říct nedá." 

„Walewski?" zeptal se bystrozora.

„Ano, Walewski. Ty knihy, které měl se studentům absolutně nesmí dostat do ruky. Na to je zákon. Vypadá to, že dostane půl roku. To ty jsi dopadl o poznání líp. Tak mi to tady podepiš a padej." řekl bystrozor a podal mu papíry k podpisu. Gellert podepsal, vzal si pár věcí, které v cele měl a vyšel na chodbu.

„Ta tvoje milá je ve druhém patře." řekl mu bystrozor, když za ním zamykal dveře od cely. „Asi se už nikdy nepostaví na nohy. Ale prý tě chce vidět. Tak za ní zajdi."

„Myslím... že to zvládne. Musím domů. Přeji hezký den." odpověděl mu s úsměvem Gellert, otočil se na podpatku a s absolutně nechápavým výrazem ve tváři nechal bystrozora o samotě. Neměl v plánu navštívit Natašu. Její úkol pro ni skončil, už ji nepotřeboval. Ať si žije, jak umí. S prázdnou hlavou, odproštěn od všech starostí i hrozeb kriminálů sebevědomě opustil ministerstvo. Ve dveřích střetl s profesorem Walewskim, kterého v poutech nakládali do kočáru taženým Testrály. Zřejmě si před pár hodinami vyslechl rozsudek a nyní ho vezou do vězení. 

„Kam si myslíš že jdeš?" zařval na Gellerta Walewski, jen co ho spatřil.

„Domů..." usmál se vesele na Walewského Gellert.

„Za všechno zaplatíš. Jednou si na mě vzpomeneš! Jednou budeš litovat, ale to už bude příliš pozdě. Jednou tě spravedlnost dostihne a ty už z vězení nevyjdeš. Jednou...! větu Walewski nedořekl, protože se za ním zavřeli dveře od kočáru.

Když dorazil domů, oba rodiče ho netrpělivě čekali. Společně si sedli ke stolu a Gellartova matka svého syna láskyplně objala.

„Ach Gellerte. Jsem tak ráda, že to takhle dopadlo. Chtěli to na tebe všechno hodit a udělat z tebe vraha. Věděla jsem, že jsi nevinný." prohlásila a políbila syna na tvář.

„Díky, že jste mi věřili." prohlásil co možná nejvíc dojatě to šlo. „A tati, moc ti děkuji. Nebýt tebe. Jsem rád, že tě mám."

Na Gellertova otce fungovala slova jeho syna jako ta největší odměna pod sluncem. Tolik si přál, aby si s Gellertem rozuměl a teď má konečně jeho uznání. Až se mu v očích slzy zaleskly.