Já, Grindelwald

Protest

„Natašo, slez ze mě," zabručel nahý Gellert.

„Cože?" podivila se nešťastně.

„Prostě slez. Čemu na tom nerozumíš?" obořil se na ni znovu vztekle a hrubě ji svou rukou ze sebe odhodil na postel, vstal a zabalil se do županu. Od jejich společné poslední noci uběhl měsíc a Gellert stále nepřestal přesvědčovat svou hlavu o své správné sexuální orientaci. Jenže ať se snažil, jak se snažil, nevedlo to absolutně k ničemu a když dal milování s dívkou znovu šanci, nedopomohly mu k tomu ani ty nejerotičtější představy, které si dokázal představit. Jednoduše to nešlo, ať se snažil sebevíc.

„Co se ti děje?" strachovala se Nataša.

„Nic." houkl prázdně Gellert. Nevěděl, co se sebou bude dělat. Nechtěl si připustit to, co už nějakou chvilku v hloubi duše tušil.

„Můžu... můžu ti nějak pomoct?"

„Mně už nepomůže nikdo." zašeptal Gellert, když si sedl do křesla, které bylo postavené naproti jeho posteli.  Když se na nešťastnou spolužačku podíval, vzedmul se v něm odpor, jako kdyby koukal na hnijící maso prolezlé červy. I ona byla kus masa. Nevnímal ji jako člověka sobě rovného, protože ani zdaleka nedosahovala jeho inteligence. Chtěl to s ní ukončit. Už se nechtěl dál přetvařovat a hrát děsně zamilovaného puberťáka.

„Psal mi táta." začala Nataša lehce zklamaně, protože si soužití se svým novým přítelem představovala krapet jinak. Místo romantického vztahu před ní sedí studený a nudný čumák, kterého víc zajímají relikvie a lektvary, než ona samotná a který se nezmůže ani na to jedno.

Jen co to řekla, Gellert konečně zpozorněl.

„Prý mi ty přísady pošle." pokračovala. „Sice nechápe, proč si o to nenapsal konkrétní profesor, ale kupodivu se na nic nevyptával."

V Gellertových očích Nataša rázem stoupla. Už ji neviděl jako shnilé maso prolezlé červy, ale už jen jako maso, které se dá hezky využít, opracovat a být užitečné.

„Jsi rád?" zeptala se jízlivě.

„No, ano. Moc ti děkuji. Jsi skvělá." nasadil úsměv a znovu se zatvářil zamilovaně.

„Tak sakra proč nemůžeš... Proč jsi takový? Občas mám pocit, že jsi se mnou jen s nějakého donucení. Jako, kdybych tě absolutně nepřitahovala."

„Jaký máš názor na lidi stejného pohlaví, kteří se milují úplně stejně, jako lidé jiného pohlaví?" zeptal se ji jen tak ze zvědavosti.

„Že je to nechutný. Táta říká, že tito lidé by měli být vykastrováni. Podle něj to ani nejsou lidé. A má pravdu. Copak je normální, aby žena milovala ženu a muž muže? Je to proti přírodě. Nesnesla bych, aby na mě někdo takový sahal. To bych se asi zbláznila. Brrr," oklepala se.

Gellert se jen usmál vstal z křesla a jemně Natašu pohladil po vlasech a po tváři. „Omlouvám se ti za ten dnešek. Příště si to vynahradíme. Budu tě laskat a hladit, že budeš příst jako kočka." prohlásil jízlivě a políbil spolužačku na ústa. Poté ji pomohl se obléknout a vyprovodil ji z pokoje pryč.

Když mu hned druhý den skončila škola, vzal si knihu lektvarů, deník a šel se po dlouhé době opět projít do údolí. Tráva se zelenala a jaro o sobě dávalo víc a víc vědět. Byl to příjemný pocit vidět to všechno po tuhé zimě.

Sedl si na kamen a dal se do psaní. Sepisoval všechny své myšlenky, které mu zrovna hlavou proudily a dýchal studený horský vzduch.

Osud tomu asi tak chtěl. Dnes jsem se naplno smířil s tím, že ženy zřejmě milovat neumím a nemohu. Tolik jsem se chtěl změnit, ale nejde to. Musím se přijmout takového jaký jsem. Protože je tento styl lásky nebezpečný, budu se muset lásky zříct. Nikdy se nesmím do žádného muže zamilovat. Poznamenal si a deník zavřel. Chvilku ještě jen tak hleděl do dáli a potom se pomalu vrátil zpět do hradu. Když procházel chodbami hradu, byl duchem nepřítomen a myšlenkami bloudil opět u relikvií, když v tom mu do cesty vstoupil jeho spolužák Bezuchov.