Já, Grindelwald

Doušek Horkého fénixe

Od příjezdu zpět do školy uběhli dva mrazivé měsíce. Zima byl tak moc tuhá a krutá, že vedení školy dokonce zvažovalo, že vyhlásí "Uhelné prázdniny." I v kraji, ve kterém škola stála a byla na podobné počasí opravdu zvyklá, nikdy tak moc krutou zimu nikdo nepamatoval. Vycházení ven sice nebylo úplně zakázáno, ale rozhodně se nedoporučovalo. Byl problém se zásobováním a dřevo na vytopení rozlehlého hradu docházelo den co den. Muselo se tedy co nejvíc šetřit. Studenti chodili do svých postelích v kožešinách a v teplých ponožkách, které si na své zmrzlé nohy navlékali ve více vrstvách. Kdyby se měsíce nepřehoupli do března a nezačala velká obleva, musel by se hrad pravděpodobně evakuovat.

Slunce přišlo do hor náhle a paprsky ozářilo ledovou krajinu. Celou dobu bylo schované pod sněhovou bouří, nebo pod mraky, takže když se konečně po kruté zimě ukázalo, bylo to krásné pohlazení a také obrovská úleva. Jen co sníh povolil a mrazy ustaly, vydali se studenti konečně ven z hradu. Bylo to opravdu příjemné nadýchat se čerstvého vzduchu a nebýt neustále zavření v kamenných místnostech a v učebnách. Rozutekli se nadšeně po skalnatých pozemcích a každý se cítil o něco víc veseleji. I Gellert se těšil, až konečně vyleze na vzduch. Ani se příliš neoblékal a svižným krokem prošel hlavní branou hradu. Zastavil se, zavřel oči a hluboko nasál horský letní vzduch do plic. I když byla obleva, byl tak studený, že se až rozkašlal. Ucítil vůni mokré trávy, lesa, zimy a vody. Tato směs vůně mu vykouzlila úsměv na tváři. Protáhl své vysoké štíhlé tělo, prokřupal klouby a pohlédl do horské pustiny, kterou začal sníh opouštět. Stál by tam i déle, kdyby mu nezačal do bot prosakovat roztátý sníh, který se změnil v mokrou a studenou břečku. Vyklepal vodu z bot a chtěl se jít vrátit do hradu, když ucítil, jak po něm kdosi a cosi hodil. Byl to kus zbylého, špinavého a mokrého sněhu, která mu umazal jeho rudý školní hábit. 

„Hej!" vykřikl Gellert a protivně se podíval na skupinku druháků, kteří po sobě poloroztátý sníh házeli. Skupinka dětí zůstala jako opařená. Gellerta se žáci nižších ročníků vždy tak trošku obávali a nevěděli, co si o něm mají myslet. Vždy byl velmi vážný, neusmíval se a s nikým nemluvil. Jeho Genialita a moc byla pověstná po celé škole, tudíž ho nikdo nijak extra provokovat nechtěl. 

„Promiň, netrefil jsem se. Já totiž... neviděl jsem tě." začal se rychle omlouvat zrzavý a pihovatý druhák, který zřejmě koulí hodil. Podle přízvuku, který měl pocházel nejspíš z Finska, či Norska. 

„Udělal jsi mi tu skvrnu." řekl Gellert káravě a měl co dělat, aby se nesmál. Sám netušil proč, ale celá ta situace mu přišla neuvěřitelně komická. Možná i na něj leze jaro.

„Jo, já vím. Omlouvám se ti." pokračoval druhák dál a dle jeho tváře bylo vidět, že nečeká nic dobrého.

„Víš co to pro tebe znamená?" řekl Gellert tak přísně, až se zrzek zatřásl.

„Ne." pípl druhák a začal natahovat.

„VÁLKA!" křikl Gellert. Rychle se sehnul pro poslední zbytky sněhu, které obsahovaly samozřejmě i lepkavé bláto a hodil ho po druhácích. Chlapci nejdřív absolutně nechápali, co to právě teď viděli, ale brzy se vzpamatovali a dali se do lítého koulovacího boje, kdy místo sněhu spíše létalo bláto a kamení. Nikomu z přítomných to ovšem nevadilo, protože si užili neuvěřitelně srandy. 

Profesor Walewski, který vycházel z hradu a nesl kotlík lektvaru, který si s žáky umíchal, málem svůj zázrak šokem upustil, když viděl Gellerta, jak dovádí s druháky a kouluje se bahnem. Chvilku přemýšlel, jestli se mu to náhodou nezdá a rozvzpomínal se, kolik alkoholu za celý den vypil, ale po chvilce s radostí poznal, že se jedná o realitu a byl za ní upřímně rád.