Já, Grindelwald

Batyldina odpověď

Od okamžiku, kdy se Gellert a Nataša zastavili v Balotě se po škole rozběhla obrovská šuškanda ohledně jejich vztahu. Nataša se samozřejmě chlubila, jakou skvělou a pozoruhodnou partii ulovila, což Gellertovi vždy s jistotou nadzvedávalo mandle. Měl totiž co dělat sám se sebou. Nešel do vztahu s dívkou proto, že by byl zamilovaný, ale z vypočítavosti. Nataša mu bylo úplně ukradená a necítil k ní absolutně nic. Jediné, proč vztah předstíral byl jeho plán. V učebnici, kterou mu půjčil jeho profesor Walewski našel lektvar, který potřeboval na někom vyzkoušet. Šlo o splynutí mysli. Jeden doušek tohoto lektvaru a on se mohl kompletně nabourat do hlavy své oběti. Ovládat jí a vstoupit do ní, číst myšlenky, nebo dokonce páchat vraždy a mučení. Skvělá zbraň, která se mu do začátku jeho plánů skvěle hodí. Problém ale byl, že na zvířata lektvar nepůsobil, takže to mohl vyzkoušet pouze na člověku. Věděl, že jen tak nemůže k někomu přijít a říct - na, vypij to. Daná oběť v něj musí mít plnou důvěru.

Denně nad tou knihou seděl a pročítal ji. Sehnat ingredience a uvařit lektvar bude i na něj dost složité a každá chyba by byla fatální. Musel se tedy opravdu bravurně připravit. A také stále po večerech sepisoval své plány na převrat, které se u něj den co den stupňovaly. Předstírání zamilovanosti šlo Gellertovi dokonale. Tedy, když to zůstalo pouze u slov. Brzy zjistil, že Nataša chce mnohem víc, než si jen a pouze povídat a vodit se za ruku. Musel se tedy přemoci a občas ji věnoval i pár nijak dlouhých a hlubokých polibků. Jinak se vymlouval, seč to šlo. 

To odpoledne, když se vracel z hodiny bylinkářství a vešel do svého pokoje, nalezl na svém psacím stole sedět velkou sovu, která držela dopis. Asi čekala na nějakou dobrotu, kterou by jí Gellert za doručení dopis dal. Vážila velkou cestu a rozhodně nechtěla odletět s prázdnou. 

Gellert odhodil učebnice na postel a ihned poznal, odkud sova letí.

„Letíš až z Anglie, co?" usmál se na sovu, pohladil ji po křídlech, sáhl do šuplíku od stolu a vytáhl sušené maso, které si pro tyto případy schovával.

„Tak na. Čerstvé nemám. Na pokoj nám nedovolí nosit si jídlo." vysvětlil sově a sledoval, jak do sebe maso láduje. Vzal si od ní dopis, rozbalil ho, sedl si na postel a začal pomalu číst.

Můj drahý Gellerte,

moc se omlouvám, že jsem ti neodepsala dřív, ale mám toho teď opravdu mnoho. Dopisuji svou knihu o kouzelnických dějinách a mám tak okolo ní hodně běhání. Musím sehnat nějakého vydavatele a to není úplně jednoduché. Nicméně dnes se mám s jedním sejít, tak doufám, že to dopadne dobře.

Neboj se. Na Vánoce nejsem nikdy sama. Kendra Brumbálová, moje senzační sousedka a kamarádka, mě jako každý rok přivítala s otevřenou náručí a ona a její rodina mi pomohli prožít tyto svátky v pokoji a míru. Doufám, že se za mnou někdy přijedeš podívat a poznáš je taky. Jsou to skvělý lidé. Líbil by se ti především Albus, Kendřin nejstarší syn. Je stejný jako ty. Geniální snílek, který je světem spíše nepochopen. Jsem si jistá, že by se z vás stali skvělý přátelé a měli byste se o čem bavit. Posílám ti i fotku, kterou jsme pro tebe všichni udělali. Na památku.

Gellert odložil dopis a podíval se na černobílou pohyblivou fotografii, která z obálky vypadla. Byla na ní jeho teta Batylda, drobná a žena ve věku jeho rodičů, dva chlapci ve věku Gellerta a mladší děvče. Stáli vedle sebe, usmívali se, mávali a drželi papír s nápisem šťastné a veselé. Gellert začal na fotce hledat Batyldou zmiňovaného Albuse. Chtěl vidět, jak vypadá člověk, kterého si jeho teta dovolila jemu připodobnit. Byl si jistý, že na světě neexistuje stejný, nebo alespoň podobný člověk, jako je on sám a řekl si, že teta jednoduše určitě opět přehání. Díval se na dva chlapce, kteří byli zřejmě bratři a tipoval si, který z nich je asi Albus. Po bližším zkoumání si byl jistý, že Albus stojí hned vedle Kendry po levé straně, protože na něm bylo malounko znát, že moc o žádné focení nestojí. Ani on sám tyto rodinné sešlosti nesnášel, takže by se choval asi stejně.