Fullmoon (Teen Wolf, Sterek CZ)

4. - Minulost se opakuje (?).

Dva dny ho nikdo nedokázal najít. Ani vlkodlaci a ani šerifova jednotka. Když se Noah Stilinski dozvěděl, že je jeho jediný syn nezvěstný, vyhlásil pátrání. Bylo mu fuk, že si Scottův otec myslel své. Svého syna chtěl najít za každou cenu.

Pomáhali všichni. Včetně Petera a Argentových. Ovšem Derek celé noci nespal a hledal ho všude možně. Neuměl si představit, že je Stiles někde venku. Hlavně teď, kdy se teploty v noci blížily k nule. Chodil snad po celém městě. Hledal ho v opuštěných továrnách, temných uličkách. Nejednou zašel i do rezervace. Ale jakoby se po mladém Stilinskim uzavřela zem.

Druhého dne kolem páté hodiny ranní, kdy už se chtěl vracet do loftu, cosi zaslechl. Znělo to jako kňourání raněného zvířete. Ovšem brzy v tom poznal známý hlas, který šeptem prosil o pomoc. Ihned se k místu rozeběhl. Vyhnul se medvědí pasti a poklekl k ležícímu chlapci. "Stilesi? Stilesi, vzbuď se."

Stilinski sebou cukl a začal vyděšeně křičet, aniž by se na zachránce podíval.

Derek mu chytil paže, kterými se jej pokoušel praštit, a sevřel jej v objetí. Cítil, že je úplně promrzlý. "Stilesi, uklidni se. Klid, to jsem já. Derek."

Stiles se po chvíli opravdu uklidnil a pevně se držel jeho paží, které pro něj nyní byly oporou. Cítil z nich tu sílu, jak byly vypracované. A hlavně to, že ho držely s podivnou něhou, kterou by do něj neřekl. "K-kde to jsem?" vykoktal, když konečně byl schopen slova.

"V rezervaci. Vezmu tě k sobě a tam si odpočineš. Mezitím dám vědět tvému otci," odpověděl Derek klidně a lehce si chlapce vyzvedl do náruče.

Stiles vyděšeně zamrkal. Rozhodně nečekal, že by se o něj chtěl Derek postarat. "N-nemusíš," zašeptal, ale když ucítil teplo jeho hrudi, přitulil se k němu.

Pousmál se. "Ale ano. A teď přestaň odmlouvat. Jsi úplně zmrzlý." Vyšel k autu, které měl zaparkované u rezervace. Stilese položil na zadní sedačky a přehodil přes něj svou bundu, aby se aspoň trochu zahřál. Poté nastoupil na místo řidiče, zapnul topení a vyjel k loftu.

"D-Dereku?"

"Ano?"

"Jak dlouho jsem...byl pryč?" vyptával se Stiles tichým hlasem.

"Dva dny. Nevěděli jsme, kde tě hledat, vzhledem k teplotám."

"A-aha. Díky," špitl a zabalil se do jeho bundy.

Derek si natočil zpětné zrcátko tak, aby na něj viděl. Potřeboval vědět, jak mu je. A když uviděl, že se třese zimou, přidal na plynu, aby v loftu byli rychleji. Smykem zaparkoval u loftu a vzal si Stilese zase do náruče, když vystoupil. Loktem zabouchl dveře a pak zazvonil na zvonek.

Peter otevřel a tvářil se otráveně. "To jsi zase-...Stilinski? Kde jsi ho našel?" vyptával se a nechal je projít.

"Potom," sykl Derek, vešel dovnitř a opatrně Stilese položil na postel, kde ho přikryl dekou.

Stiles se zabalil do klubíčka, ale chytil ho za ruku. Byl to nejbližší zdroj tepla. "D-děkuju," zašeptal vyčerpaně.

"Klidně spi. Budu vedle, kdybys cokoliv potřeboval," odvětil Derek a druhou rukou ho pohladil po vlasech.

Stiles brzy usnul, ale jeho ruku nepouštěl. Byla pro něj kotvou, která ho držela u normálních snů. Aspoň prozatím.

Peter se po chvíli objevil v ložnici a posadil se do křesla. "Už mi řekneš, kde jsi ho našel?"

Synovec se na něj podíval. "V rezervaci. Vracel jsem se sem, když jsem ho tam uslyšel. Není to jednoduchý, Petere. Říkal mi to už předtím. Něco se změnilo, když se spojili s Nemethonem. Scott měl problémy s přeměnami. Argentová prý má halucinace a Stiles se ztrácí uprostřed noci. Budeme muset přijít na to, co s nimi."

Peter povytáhl obočí. Odkdy se jeho synovec zajímal o Stilinského? "Nešlehnul sis něco? Protože pokud jo, muselo to být pěkný svinstvo."

Mladší Hale si odfrkl. "Vlkodlaci se nemohou zdrogovat, to bys měl vědět. A vůbec, proč si to myslíš?"

Jen pokynul k jejich spojeným rukám. "Proto. Nikdy by ses ho dobrovolně nedotkl. Ale od tý doby, co ti nedovolil se utopit, se k němu chováš jinak."

Derek se na Stilese podíval. Peter měl pravdu. Až příliš živě si pamatoval to, jak ho Stiles držel nad hladinou v tom hlubokém bazénu. Jak mu nedovolil utopit se, když se nemohl hýbat. A za to mu byl vděčný. Možná víc, než by bylo zdravé. A to jej děsilo. Poslední, komu byl takhle vděčný, byla Paige, která zahynula v jeho náruči. Paige, jejíž krev měl na rukou.

Ahoj, zlatíčka!

Asi si říkáte, že se žene apokalypsa, když jsem vydala druhý den další kapitolu. A asi máte pravdu. Snažím se utíkat od přípravy k maturitě a od maturitní práce, kterou mám odevzdávat na Valentýna a nemám hotového zhola nic. No, snad se tahle kapitola líbila!

Pac a pusu!