Duše Nemetonu

Bouřlivá Noc

Z pohledu Stilese

Běžel jsem lesem a déšť mě bičoval do tváře.
Ještě kousek.. Musíš vydržet..
To jsem si říkal už nějakou dobu. Můj pach byl všude. Pronásledovali mě Kali a Ennis. Dvě alfy, patřící do Alfa smečky, vedené Ducalionem. Ducalion chtěl, aby se Scott přidal k jeho smečce a hodlal toho dosáhnou jakýmkoliv způsobem.
Byl jsem už tak vysílený, že jsem neměl tušení, kam běžím. Za mnou se ozvalo zavytí. Byli blízko.
Sebral jsem poslední síly a rozběhl se. Celou dobu jsem si svíral levý bok, na kterém mě zranili, když se mě pokoušeli zabít. U velkého pařezu jsem padl na kolena a následně tváří k zemi. Už jsem neměl dost sil vzdorovat.
Nechal jsem déšť dopadat na moje tělo. Natáhl jsem ruku ke dřevu, ve snaze se zachytit a vytáhnout se nahoru. Vzdal jsem to. Myslel jsem, že je to můj konec.
„Promiň, Scotte." Zašeptal jsem a nechal své slzy padat dolů.
O chvíli později jsem zkolaboval..

Z pohledu Kali

Utíkali jsme lesem. Jeho pach byl všude. Jasně nám ukazoval cestu. Ducalion ho chtěl mrtvého a přesně to jsme se s Ennisem chystali udělat. Rozervat ho vejpůl. „Támhle!" Zakřičela jsem a ukázala na ohromný pařez, kousek od nás. Cítila jsem ho. Byl tam. Co tady, ale dělal ten pařez? Nikdy jsem si ho nevšimla. Naznačila jsem Ennisovi, abychom ho obklíčili. Byl jako štvaná zvěř, zahnaná do kouta. Usmála jsem se. Neměl kam utéct. Odhalila jsem své alfí oči.
„Tak, co s tebou uděláme? Rozdrtíme ti hrdlo? Vyrveme srdce?" Usmála jsem se.
Líbil se mi. Na člověka byl velmi rychlý a vytrvalý. Přemýšlela jsem dokonce, že bych z něj udělala svou betu. Ani vzhledově nevypadal špatně.
„Já jsem pro vykuchání střev." Ozval se Ennis.
Usmála jsem se. „Něco musíme donést domů, tak brzdi, jo?"
Ležel tam úplně nehybně. Byl snad mrtvý?
Viděla jsem, jak se pomalu začal zvedat. V tom okamžiku mé nohy omotaly kořeny stromů. Nemohla jsem se hnout. Stalo se to tak rychle..
„Ennisi!" Zakřičela jsem.
„Co to sakra je?" Řval on.
Zvedl se vítr a neblahé tušení mě donutilo otočit hlavu k pařezu, který teď zahalila temnota.
Naskočila mi husí kůže. Z té naprosté černoty se na mě totiž dívaly dvě zářivě zelené oči a já tušila, že jsme probudili něco, co nebylo vzhůru tisíce let. A že to něco, bylo pořádně naštvané.
Z temnoty se vynořila bílá ruka, která se natahovala ke mně.
Pojď si hrát, Kali.. Ozval se mi v hlavě dětský hlas. Potom se ozval děsivý smích a já viděla, jak se ty zelené oči přimhouřily. Kořeny začaly šplhat po mém těle nahoru.
JÁ SI CHCI HRÁT!! Zakřičel hlas snad ze všech stran.
Měla jsem zavřené oči. Byl to sen. Jen zlý sen... Když otevřu oči, nic tu nebude..
Řekl jsem, že si chci hrát!
Ennis vyjekl hrůzou. A on se smál. Smál se tak děsivě, že jsem se začala třást. Vzduchem se neslo Ennisovo vytí o pomoc, i když jsem nevěřila, že nás někdo najde. Probudili jsme les. Postavili jsme proti nám ty nejděsivější bytosti, jejichž příběhům jsem se smála a říkala, že neexistují. Jenže teď, stál jeden z nic přímo přede mnou..
Pomalu jsem oči otevřela..
A zadívala se přímo do těch zářivých zelených se zvrácenou touhou, která z nich přímo zářila. Budeme kamarádi.. Navždycky..
To zašeptal ten dětský hlásek. A já nemohla přestat křičet..