Duše Nemetonu

Oživení

Zuby se zasekly do ramene toho něčeho před námi. Myslel jsem si, že jsou to duchové. Tohle, ale bylo cítit velmi skutečně. Vedle sebe jsem uviděl záblesk zeleného světla. Stál tam on a mračil se. Viděl jsem, že něco kreslí do vzduchu. Aleesha se na to podívala také.
„Zavřete oči!“ Zakřičela.
Udělal jsem to. I tak jsem, ale viděl záblesk intenzivního zeleného světla. Když jsem je znovu otevřel, nikdo před námi nebyl.
„Musíme si pospíšit.“ Řekla Aleesha. „Už dlouho nevydrží.“
Běželi jsme do sklepení pod stromem. Aleesha mávla rukou a stěna větví, která byla zdánlivě neprostupná, se rozestoupila a odhalila rozlehlou místnost za ní.
Vešli jsme dovnitř. Vypadalo to, jako nějaká svatyně. Z neznámého zdroje sem prosvěcovalo něco jako sluneční světlo. Na zemi byla velká malba keltského stromu života, nakreslená krví. A uprostřed toho bylo lůžko, spletené z větví stromů a kořenů. Na něm leželo tělo. Tělo mého nejlepšího přítele. Vypadal, jako by spal. Byl trošku bledší, než jsem si vzpomínal, ale stále to byl on.
„Jak dlouho už-“ Zašeptal jsem.
„Spí?“ Zeptala se Aleesha.
Přikývl jsem.
„Jeden a půl tisíce let.“ Řekla.
Jeden a půl... Páni. To mě donutilo přemýšlet nad tím, jaké množství energie vlastně musí mít, pokud tohle všechno kolem nás udržoval on sám. Pamatoval si to, co jeho projekce? Co se stane, až ho vzbudíme? Bude vědět, kdo jsme? Proč jeho energie začala docházet zrovna teď?
Aleesha ke mně natáhla ruku. „Ten tesák.“
Podal jsem jí do ruky přívěšek. Neměl jsem tušení, jak má tohle fungovat. Ona jej přetáhla Stilesovi přes hlavu a položila jej do středu jeho hrudi. Zub se najednou rozzáří intenzivním zeleným světlem, které ozářilo prostor kolem. Bylo tak silné, že jsem si musel zakrýt oči. Jakmile zmizelo, zase jsem je odkryl. Přede mnou stála bytost se zářivě zelenýma očima a za ním se do zdi vypálil strom života.
„Vesnice nepřinesla oběť a chce ohrožovat les...“ Řekl on.
„Přesně to se stalo.“ Řekla Aleesha.
Měl snad trochu jiné vzpomínky?
Za záblesku zeleného světla jsme se přenesli před Nemeton, který už nebyl jen suchým pařezem. Nové výhonky, které na něm byly, byly větší než jsem si vzpomínal.
„Nikdo už znovu nevezme slávu Nemetonu.“ Řekl Stiles a dotkl se pařezu, což způsobilo další záblesk toho záhadného světla. Pootevřel jsem pusu, když se před námi objevil Nemeton v plném vzrůstu a plné síle. Cítil jsem to. A musely to cítit i všechny ostatní nadpřirozené bytosti v Beacon Hills. Probudili jsme něco, co celá tisíciletí spalo. Něco, co toužilo po pomstě.
Stiles se otočil ke mně. „Je čas začít s protiútokem. Svolej všechny, co můžeš, Scotty.“
Přikývl jsem a utíkal z lesa ven. Nevěděl jsem. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal správnou věc, když jsem vrátil Stilesovi sílu. Když jsem vrátil sílu Nemetonu. Nevěděl jsem, co všechno se odehrálo v konfliktu mezi Dušemi a obyvateli vesnice. Nevěděl jsem, do čeho se ženeme. Každopádně jsem se obával, že to, co jsme způsobili, bude mít katastrofální následky.