Duše Nemetonu

Noční můra

Viděl jsem to. Ještě než se to stalo. Viděl jsem jeho oči. Ve škole jsem se na něj usmíval, bavili jsme se spolu celkem normálně. Byl to ten vtipný, sarkastický, roztržitý Stiles, kterého jsem znal. Ovšem kdykoliv jsem usnul, pronásledovaly mě noční můry, ve kterých jsem jej viděl znovu a znovu. Pokaždé jsem se vzbudil s křikem. Máma se o mě začala bát.
„Probudili jste to.“
Viděl jsem zelené oči, které mě propalovaly svým pohledem.
„Nerozumím.“ Vrtěl jsem pokaždé hlavou se slzami v očích. „Nerozumím ti.“
Kolem těla se mi začaly obtáčet kořeny stromu.
„Probudili jste to.“
Ten hlas.. Zněl jako Stilesův, zároveň, ale nezněl, jako Stilesův.
„Neviň mě z toho, co se stane..“ Zašeptal.
V tom okamžiku jsem viděl obraz svého otce, mámy, sherrifa, Allison, Argenta a všech kamarádů a spolužáků rozervaných na kusy. Sám jsem pokaždé ležel neschopný pohybu v kaluži krve. Město hořelo. Nějaké bytosti se po něm proháněly. Můj zamlžený pohled nebyl schopný rozeznat jednotlivé druhy. Slyšel jsem tiché kroky, přibližující se ke mně. Kolem mého těla se obtočily kořeny a zvedly mě do vzduchu. Přímo před sebou jsem viděl Nemeton, narostlý do plné výšky. Ze stínů před ním vyšla postava, kterou jsem znal. Zářivě zelené oči, černé žíly, prosvítající alabastrově bílou kůží, větvičky stromu, speletené v náramek, táhnoucí se od zápěstí přes celé předloktí. Pološílený výraz. Ten nejděsivější úsměv, který jsem kdy viděl.
„Byla to chyba.. Vracet mi sílu. Vracet sílu Nemetonu.“ Řekl.
Svíjel jsem se. Pokoušel se vytrhnout. Chtěl jsem křičet. Větvičky se však obtočily kolem mé pusy.
„Pšš..“ Zašeptal s úsměvem a dal si prst na pusu. „Už to bude dobré. Dal jsi mi kousek, já si vezmu zbytek sám...“
Jeho ruka se natáhla k mému obličeji a zelené oči zazářily víc, než obvykle...
Začal jsem křičet a posadil se na posteli. Snažil jsem se uklidnit svoje srdce, které tlouklo jako o závod. Takhle to bylo každou noc, posledních několik měsíců. Neměl jsem tušení, co se to děje. Proč vídám takové věci, když spím. Jednoho dne si mě Allison odvedla stranou.
„Jde o naši oběť?“ Zeptal jsem se.
Přikývla.
„Neměli bychom v tom případě mluvit i s-“
„Ne. Nevolej Stilese. Jen jeho ne.“ Vrtěla prudce hlavou.
Viděla to snad taky? Co se dělo?
„Posledních několik nocí.. Vlastně od doby, co jsme se znovu vrátili k životu.. Mám noční můry.“ Řekla.
„Vidíš v nich zelené oči, slyšíš, že jsi něco probudila a na konci vidíš Stilese, stojícího před Nemetonem, jak se tě pokouší zabít?“ Zeptal jsem se a promnul si spánky.
„Jak to víš?“ Zeptala se.
„Protože já to vidím taky.“ Řekl jsem.
Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. „Musíme zjistit, o co jde.“
„Allison, já myslím, že je to jenom výplod naší fantazie. Vidíme to, co není skutečné. Snaží se to dostat nás všechny tím, že nás to poštve proti sobě. Vážně si nemyslím, že by se nás Stiles pokoušel zabít, nebo že by byl nadpřirozená bytost.“
Jenže teď, se mi to potvrdilo, když se mě chystal zabít..