Duše Nemetonu

Hra

Nemohl jsem křičet. Nemohl jsem se hnout. Ty zelené oči se na mě dívaly se zvrácenou radostí. Viděl jsem však, jak v nich problesklo něco jako bolest a smutek. Roztřesená ruka se dotkla mého obličeje. Byla úplně ledová. Chlad sálal také ze zbytku jeho těla.
„Prosím... Nenuť mě to udělat.. Já nechci..“ Zašeptal najednou.
Vykulil jsem oči. „Ale-“
Celou tu dobu mu šlo o to, nás sem dostat a zabít nás, aby si vzal naši životní energii a mohl žít. Co se s ním stalo? Ovládal ho snad ten strom? Nedělal to z vlastní vůle?
Jeho prsty se zatnuly do mého obličeje a táhly dolů. Cítil jsem ohromnou bolest. Musel brát mou kůži s sebou.
„Přestal ses bránit. Copak jsi na to skočil?“ Zeptal se.
Vykulil jsem oči. Jeho škodolibý úsměv byl zpátky. Jeho prsty se zaryly hlouběji a větve se víc přitahovaly. Už jsem se nemohl hnout ani o milimetr. Bolelo to. Chtěl mě snad rozdrtit? Napjaté ticho prořízl výstřel. Na můj obličej dopadly kapičky krve. Viděl jsem děs v jeho očích. Do dřeva, obtočeného kolem mě, se zasekla kulka. V jeho rameni byla velká díra. To muselo znamenat jediné - Argent se dostal ven.
„Polevil jsi v ostražitosti, Stilesi.“ Řekl Argent.
Viděl jsem, jak přitiskl zbraň ke Stilesově hlavě. Tahle strategie už jednou selhala. Myslel si, že tentokrát uspěje?
„Pusť ho.“ Vyzval jej Argent.
Stiles pootočil hlavu a jeho oči se setkaly s Argentovýma. Po zátylku mi sklouzla kapička studeného potu. Co se stane teď? Lovec vs nadpřirozená bytost, která je silnější než cokoliv, s čím jsem se kdy setkal? To nevypadalo moc dobře.
„Vyhrožuješ mi?“ Zeptal se Stiles.
Viděl jsem, jak Allison napnula tětivu s šípem, namířeným na Stilesův krk.
„Teď ti vyhrožuju.“ Kývl Argent.
„Vážně nejsem vyděšený z našich malých lovců.“ Řekl Stiles aniž by na sobě dal znát kapku citů.
Allison byla připravena vystřelit. Viděl jsem však, že sama neví, jestli by zvládla ten šíp pustit. Chápal jsem to. I když byl zlý, ani já jsem nedokázal ublížit Stilesovi. Pomalu mě pustil. Vzdal se snad? Ne. Něco za tím muselo být. Tohle se mu nepodobalo.
Jeho pohled přecházel mezi Allison a mnou.
„Co Isaac? Má se dobře?“ Zeptal se s úsměvem.
Všichni tři jsme na něj zaraženě hleděli. Co s tím měl společného Isaac? A proč by se neměl mít..
Stiles se usmál a zmizel. Allison spustila luk dolů s otevřenou pusou.
„Kde je?“ Vyhrkl Argent a rozhlížel se kolem.
Věděl jsem to. Měli jsme ho chytit. Neměli jsme ho nechat zmizet.
„Musíme za Isaacem. Hned.“ Řekla roztřeseně Allison a vrátila šíp do toulce.
Přemýšlel jsem nad tím, co má Stiles v plánu. Chtěl přeci mě a Allison. Tak proč? Rozběhli jsme se lesem směrem k městu. Neměl jsem dobrý pocit. Stiles něco zamýšlel. Musel chystat něco velkého. Ovšem nevěděl jsem co. Ale i tak jsem tušil, že pokud mu to vyjde, bude to zlé pro všechny, co mají co dočinění s nadpřirozenem. U Nemetonu.. Cítil jsem pach jedné alfy. Nevěděl jsem, kdo byla. Musela se, ale stát Stilesovou obětí. Tím jsem si byl jistý.
Byla to hra. Už od začátku to pro něj byla jen hra. A on vyhrával..