Duše Nemetonu

U Nemetonu

„Víme, kde to je.“ Řekl jsem a rozešel se ven.
Nebylo to zase tak dávno co jsme já, Allison a Stiles vykonali oběť, abychom zachránili naše rodiče. Pokud je Stiles spojený s tím stromem.. Byly tu dvě možnosti. První byla, že na nás bude čekat. Druhá.. Že okamžitě přijde na to, že jsme tam a pokusí se nás zabít.
Šli jsme lesem.
„Co hodláš dělat, až jej najdeme?“ Zeptal se Isaac.
„Já nevím.“ Přiznal jsem popravdě. „Odvést ho domů..“
„Nelíbí se mi to.“ Vrtěla hlavou Allison. „Děláme přesně to, co chce. Hodláme se mu jen tak naservírovat. Bude mít výbornou příležitost nás oba zabít.“
„Musíme zjistit, co je s ním špatně. Potřebujeme ho odvést zpátky k Deatonovi.“ Stál jsem si za svým.
Viděl jsem ten obří pařez přímo před námi. Stál tam. Zády k nám. Nehýbal se. Jako by na nás čekal. Zastavili jsme se kus od něj.
„Les slyší.“ Prolomil po chvíli ticho. Otočil se k nám. Hlas se mi zadrhl v hrdle. Jeho oči zeleně zářily a bělmo problikávalo s černou barvou. Jasně jsem viděl černé žíly na jeho krku, rukách a v obličeji.
„Neměli byste si hrát s lesem.“ Řekl.
Viděl jsem, že Nemeton porostl. A o dost. Už to nebyl ten suchý pařez, co jsme znali.
„Stilesi.. Co se to s tebou stalo?“ Řekl jsem tiše a udělal krok k němu.
Zamračil se. Cítil jsem, jak se něco omotalo kolem mé nohy. Podíval jsem se dolů. Byl to kořen stromu. Vytáhlo mě to do výšky a mrštilo to mnou o blízký strom.
Allison po něm vystřelila šíp. Viděl jsem, jak se na něj jeho oči zaměřily. Usmál se. Šíp jím proletěl, jako by tam nestál. Přesně, jako když mi to popisovala. Těsně nad pařezem Nemetonu se roztříštil na malé střípky.
„To je vše, co máš?“ Zeptal se.
Viděl jsem, jak ji nějaká neviditelná síla odhodila zpět.
Nemohli jsme si zavolat pomoc. Ostatní nebyli schopni najít Nemeton.
Za Stilesem se ozvalo cvaknutí zbraně. Kromě našich rodičů, samozřejmě. Byli tu dřív uvězněni, takže věděli, kde ten strom je.
„Pokud se pohneš, byť jen o milimetr, ustřelím ti polovinu hlavy.“ Zavrčel Argent.
„Há.. Lovec, huh..? Ty znáš mé schopnosti, že?“ Usmál se Stiles.
Celou tu dobu mou hruď svíral nepříjemný pocit. To jeho chování.. Nebylo normální. Zdálo se mi.. Jako by nás měl v hrsti. Jako by to celé pro něj byla jen hra. Proč mě a Allison, ale nezabil? Měl už tolik příležitostí..
„Protože nejsem takové monstrum, jak si myslíš.“ Ty zelené oči se stočily ke mně. Přejel mi mráz po zádech. Slyšel mé myšlenky? Uhnul jsem očima. Nešlo to vydržet.
Povzdechl si. „Myslím, že je čas zmizet.“
Argent chtěl zamířit na jeho nohu a postřelit ho. Ze země však velkou rychlostí výletly kořeny a ovinuly se kolem jeho těla, takže se nebyl schopný hnout, natož pak zmáčknout spoušť. Podíval se na mě. Mrknul jsem. Vyjekl jsem zděšením, když se po otevření očí můj pohled setkal s tím jeho. Nevím, jak to udělal, ale najednou stál jen pár centimetrů ode mě.
„Chceš zachránit Beacon Hills? Chceš mi pomoct? Najdi si ostrou sekeru.“ Řekl se sladkým úsměvem.
Jeho rty se jemně otřely o mé ucho. „Než přivolám bytosti, které si ani neumíš představit. Já nejsem Stiles, kterého jsi znal, Scotty. Už nechci hrát tu pitomou hru. Je na čase, abys poznal, kdo skutečně jsem.“
Odtáhl se ode mě. Byl jsem si jistý, že jsem v jeho očích viděl jiskřičku šílenství. Musel jsem ho zastavit. Věděl jsem to. Nemohl jsem se však hnout. Ne, kvůli těm kořenům. Kvůli strachu, který mě sžíral.
Usmál se, udělal pár kroků zpět a za záblesku zeleného světla zmizel. V tom okamžiku nás kořeny pustily. Roztřásl jsem se a podlomila se mi kolena. Tohle nebyl Stiles. Vlastně byl... Ale ten, kterého jsem vídal ve svých nočních můrách. Přesně tohoto jsem se totiž obával. Toho, že by se jednou mohl obrátit proti mně. A teď se to stalo...