Detroit: Předzvěst

Prolog

Elijah seděl za svým počítačem klidně jako vždy, na jednu stranu byl rád, že opouští ředitelské křeslo CyberLife. Jistému druhu smutku se však vyhnout nedokázal. I když se korporátní gigant ukázal jako obrovská výhoda a zdroj příjmů, stále přidával starosti a práci navíc. Další moderní modely androidů a nově otevírané pobočky na všech kontinentech byly pouze špičkou ledovce. Správné nastavení legislativy o používání syntetického života v jiných státech byl větší problém. V pouhých 26 letech ho unavovala veškerá administrativa, génius jako on by neměl problém sehnat jakoukoliv jinou výdělečnou práci, a to navíc z pohodlí své vlastní miliardové megavily na severu Detroitu. Vědomě se vrátil do reality ze svých představ.

"Promiň, říkal si něco?" zeptal se muže, který mu s přehnanou gestikou pochodoval po kanceláři. Jeho ostrá tvář se zarazila, v jedné póze se zastavil. Protáhl krk směrem ke Kamskimu, vykulil oči, připomínal tím výjevem prase.
"Děláš si ze mě do hajzlu prdel? Ze dne na den si oznámíš, že CyberLife opouštíš, a ještě mě ignoruješ? Si normální?" zařval na něj Josh.
"Uvědom si, že ještě furt jsem tu ředitel, aspoň do půlnoci," odpověděl mu Kamski s ledovým klidem a odsunul se od stolu. Jeho výraz vůbec nic neříkal, byl vypočítavý. "Což pro tebe znamená, že tě ještě furt můžu vyrazit." Josh vytřeštil oči, po chvíli se vzpamatoval a ukázal na něj prstem.
"Víš, co mě zaráží ještě víc? Proč sis do hajzlu nevybral nástupce? Teď to veme nějakej marketingovej hejsek a celej korporát potopí!" obviňoval ho.
"Nevybral, když jsem řekl, že se CyberLifem končím myslel jsem to vážně. Nechci s ním mít nic společnýho. Tudíž, o nástupci si rozhodne komise," Elijah přišel k jednomu z androidů. Model RT600 byl jeho první plně funkční kreace. Žensky tvarovaný model působil elegantně, mladě a krásně. Prstem jí přejel po tváři, rozdíl mezi lidskou a androidí kůži nešlo téměř poznat.
"Vidíš? Tohohle se vzdáváš! Luxusu, bohatství a moci!" pokračoval proud obviňování.
"Joshi, zavři zobák. Je to moje rozhodnutí, a navíc společnost nenechávám bez směru, na serverech nechávám všechny moje projekty."
"K čemu nám budou projekty, který nemaj dodělaný programování nebo chemický složení? Necháváš nám klíč k pokladu ale mapa nikde, do hajzlu!"
"To je právě ono. Dávám vám volnost. Tu byste se mnou neměli," pokračoval Kamski tichým tónem, "museli byste se řídit mýma instrukcema a co si budeme? Oproti mně, jste všichni idioti a beznadějní snílci neochotní udělat krok vpřed." Josh zůstal stát s překvapeným výrazem, sledoval Kamskiho v saku. Upraveného jako vždy, jeho hladce oholenou tvář. Vlasy po stranách zkrácené na milimetr, pouze horní strana hlavy byla vlasatější s uvázaným drdolem na konci. Elijah stále zcela bez zájmu, stál u androida a popojížděl ji prstem po hladké ruce. RT600, s označením Chloe, stála zcela bez pohybu, přesně jak byla naprogramovaná.

LED na jejím spánku svítilo stálou modrou zářivou barvou.
"Takže to je všechno, co pro tebe tahle firma, kdy byla? Tvoje celoživotní dílo, má bejt jen nějakej nástroj?" vyhrkl Josh. Kamski se otočil, vytočil hlavu na levou stranu a ruce spojil dotykem prstů do útvaru podobnému trojúhelníku. 
"Joshi, jsou dva druhy lidí. První jsou ti, kteří stroj ovládají a manipulují všemi kolečky a dávají mu tak život. Mezi ně patřím já," naklonil ruce směrem k sobě, udělal dva kroky proti Joshovi, "a pak je ta druhá kasta. Většina, kteří jsou ty kolečka, která stroji dávají život. Věřím, že jako inženýr CyberLifu to pochopíš, když řeknu, že mezi ně patříš," namířil spojené ruce na něj. Na Joshově pihovité tváři se objevil náznak strachu, děsilo ho, s jakým klidem Elijah Kamski vyložil princip fungování světa. Odmítavě zakroutil hlavou, a rychlým krokem zamířil ke dveřím kanceláře. 
"A když půjdeš kolem, vem mi kafe," podráždil ho Elijah Kamski ještě víc. Ve tváři se mu vyrýsoval zlomyslný úsměv. Konečně se tý pihovatý pijavice zbavil, pomyslel si. V saku se otočil čelem k oknu, které nahrazovala stěnu za jeho stolem. Pomalu k němu došel s rukama v kapsách. Oproti ústředí CyberLife vypadaly i mrakodrapy Detroitu jako trpaslíci. Kamski se nikdy nenamáhal zjišťovat, kolik má Detroit obyvatel, pro něj to byla jen statistika. Neodůvodněná a bezvýznamná. Již od doby, kdy CyberLife začal prosperovat si chtěl udělat svůj vlastní pokus, avšak každý stát by mu ho zakázal. Nyní hleděl k městu, které mu leželo u nohou. Žádné tajemství před ním neuniklo, ať už to byla úchylka majitele kasina na androidy nebo starostovy politické plány.

Svým pokusem chtěl zjistit tři poznatky. První otázka byla celkově jednoduchá, mohou se androidi vzbouřit. Druhá vycházela z kladného odpovědi na předchozí a zněla, zda nakonec zvítězí chladná logika stroje, jenž vidí jen cíl nebo emoce, které tvoří překážky. Třetí a závěrečná poté kladla otázku, zda se najde způsob, jak vytvořit svět, v němž by androidé žili rovnoprávně s lidmi. Sám si uvědomoval rizika, mezi nimiž bylo i možná likvidace každého člověka na planetě. Jeho chladná zvídavost však předčila i tyto obavy. Šance na zánik lidské civilizace byla minimální, a i kdyby pravdivá, Kamski věřil, že vítězná strana bude celkově lepší a místo na planetě si zaslouží více. Pomalým krokem se vrátil ke stolu a zapnul počítač. 
"Chloe?" zeptal se po chvíli. Android se probudil k životu, přišel elegantní chůzí k počítači vedle Kamskiho.
"Jak můžu pomoci?" zeptala se a zamířila na něj pohled. Blond vlasy jí visely přes jedno rameno. Každé vlákno mělo vlastní váhu, vlastní fyziku. Nebylo-by těžké splést si androida s člověkem, nebýt LED kontrolky na spánku. V některých případech sám litoval, že vypadaly a reagovaly až lidsky.
"Vedle v přijímacím sálku je kufřík. Dones mi ho!" zadal jí příkaz. Kontrolka několikrát rychle zablikala a android RT600 zareagoval.
"Hned to bude."
Kamski mezitím zapnul program sledující každého androida na planetě. Spojené státy americké, Rusko, Velká Británie, Indie, Kanada, Itálie, úplně každý stát měl alespoň malý počet jeho androidů. Mírně se pousmál, zvedl skleničku s vodou a napil se. Chladná tekutina mu protekla jícnem. Ve dveřích se již objevila Chloe se stříbrným kufříkem v jedné ruce, opatrně ho položila před Kamskiho. Ignoroval ji.

Na kufříku nastavil číselnou kombinaci 2038 a potvrdil otiskem svého prstu, magnetický zámek se odpojil od obvodu. Opatrně kufřík otevřel, černá pěna pevně vyplňovala celý obsah, který tvořily dva paměťové disky. Ten nalevo byl označen jako RK700 a druhý rA9. Do počítače vložil první disk, během několika vteřin se načetl veškerý obsah, na monitoru se objevil zdrojový kód, Kamski ho rychle zkontroloval, neměl o svém díle pochybnosti. Na vedlejší obrazovce se objevila podoba androida modelu RK700. Elijah Kamski zahájil upload všech dat z disku na hlavní server CyberLifu do složky svých nedokončených projektů. To že plány někdo jednou objeví bylo víc než jisté. Na obrazovkách se objevila potvrzovací zpráva, nahrávání bylo dokončeno, nahrávání bylo dokončeno bez obtíží. Odpojil paměťový disk a položil ho vedle kufříku, sáhl po druhém médiu. Stejným způsobem ho aktivoval, tentokrát ho však uvítal pouze zdrojový kód. Tentokrát byl Kamski pozornější, chtěl, aby potencionální defektivní androidi opravdu reagovali a cítili jako lidé. Při první kontrole ho jeho zrak neupozornil na jakýkoliv problém. Při druhé ho však vyburcoval jeho geniální mozek.

Do zdrojového kódu viru rA9 přidal dvě změny. První nařídila chybě v systému ignorovat tři androidí jednotky na základě sériového čísla. 
"Chloe, řekni mi své číslo výroby," vyzval androida.
"313 001 128 - 144 1," zazněla téměř okamžitá odpověď. Kamski si ji ihned poznamenával do zdrojového kódu a zapsal jednotky:

313 001 128 - 1 1
313 001 128 - 1 2
313 001 128 - 1 3

Tři androidi, kteří s ním stráví minimálně dalších deset let. Druhou úpravou byl čas aktivace bezpečnostní chyby, z okamžitého ji změnil na 01012038/0000. Zavedení firmwarové aktualizace byla již jen formalita, pozorně sledoval naplňující se modrou čáru, když se dostala ke konci, pouze ji otiskem svého prstu na čtečce potvrdil. Pomalu chytil oba paměťové disky a držel je před Chloe.
"Vem je a rozmačkej!" promluvil. Čipy mu vyklouzly z ruky a během pěti vteřin se ozvalo uspokojivé praskání. Několika rychlými pohyby prstů vymazal jakýkoliv záznam o úpravách souborů. Elijah Kamski, zakladatel CyberLife, se usmíval.