Detroit: Předzvěst

Kapitola I - Začátek bouře

"Co do hajzlu, chcete říct tím, máme další případy? Kolik, kde?" zařval do interkomu Jonathan Price - nový výkonný ředitel CyberLifu. Post získal mu prakticky předal Josh Quint, a teď začínal chápat proč. Skoro deset let se neobjevil s androidy jakýkoliv větší problém a teď se po desítkách odpojovaly ze systému a mizely. To by takový problém nebyl, pokud by řada z nich nespáchala násilný čin, povětšinou na svém majiteli. 
"Detroit, Washington a hromada dalších. Sice jsou ojedinělý, ale i tak dohromady daj další desítku," odpověděl mu ženský hlas z interkomu s jistou dávkou nervozity. Pokud byla nervózní i Elena, byl někde velký problém. Prozatím veškeré snahy o zjištění příčiny chyby skončily neúspěchem.
"Dozvěděli jsme se něco z tý vadný jednotky, kterou nám sem přitáhli od policajtů?"
"Zatím ne, chtěl si abysme ten vrak rozebrali s tebou. Jestli chceš vemu pár techniků a můžem začít."
"Připravte tým a nástroje, Eleno. Za pár minut budu u vás ve výzkumným," svolil k zahájení vivisekce poškozeného vraku androida. Krátký klesavý zvuk oznámil konec hovoru, interkom zhasnul. Kanceláří se roznesla dutá rána, když praštil do stolu. 

Neskutečně ho iritovalo, že od nikoho nedostal smysluplnou odpověď na otázku proč. Podíval se na pracovní lištu počítače, bylo 15.2.2038. Na celé situaci bylo nejhorší, že od CyberLifu se distancoval i zakladatel firmy - Elijah Kamski, který před deseti lety rezignoval na svou funkci. V momentě, kdy k němu přišlo několik vedoucích různých oddělení doslova žebrat o radu, odmítl je. Kamskiho odhodlání zůstat ve vlastní izolaci se svými třemi androidy nebralo konce. Jonathan stále nechápal, jak bylo možné, že někdo vydrží téměř v absolutní samotě tak dlouho. Silně oddechoval, sáhl do zásuvného šuplíku ve stole. V rukou se mu objevila dřevěná krabička. Po otevření se v ní objevily čtyři kubánské doutníky, jeden uchopil mezi prsty a neohrabaně vstal ze židle. Velikost jeho těla mu nepomáhala. Přidružená cukrovka a hypertenzí celou situaci ještě komplikovala. Postavil se k přerostlému oknu za ním, nelíbilo se mu. Jeho velikost byla vůči poměrně stísněné kanceláři se salónkem neúměrná. Rozklepanou rukou si doutník zapálil. Úspěchu se dočkal až na třetí pokus, protože mu plamínek zapalovače stále zhasínal. Potáhl kouř do plic. Pohrdavým pohledem přejel zasněžený Detroit, scházela mu jeho vila ve Washingtonu. Téměř vše na městě ho štvalo, CyberLife byl ve hledáčku úřadů i policie, hlavním důvodem byla deviantská krize. Jedinou výhodou proti byrokracii bylo zastání u prezidentky USA, Warrenové. V ulici u centra viděl modrá světla sanitky. Dobře věděl, že na její palubě je alespoň jeden android. Android, který mohl kdykoliv přepnout a takových situací bylo mnohem víc. Stejný problém se kdykoliv mohl vyskytnout v policejním oddělení, na jakékoliv větší stavbě, v nočním klubu. Opět si potáhnul. Město proklínal již od momentu, kdy post přebral. Jako vždy si ukousnul větší kus, než čekal, ironií byl fakt, že všechno se požene jako nárazová vlna za ním a ne za předchozím ředitelem, který celou androidskou krizi pravděpodobně zavinil. Takové chyby se stávaly, jeden vadný model a problém se začal šířit jako infekce. Výhodou stále bylo to, že o problému prozatím věděly jen státní složky a vývojářský personál přímo v detroitské pobočce CyberLife.

"Pane Pricey, ředitelka Sheffieldová má připravený celý tým. Čekají pouze na vás," informoval ho náhle android, kterého nikdo nenazval jinak než Chloe. Jak pochopil byl to přežitek, který tu zbyl po Kamskim, jenž celou výrobu syntetického života bral jako hrdost a v jisté míře je uznával i jako živé bytosti. Pro něj to byly pouze stroje na prodej. Pohledem přelétl komunikační konzoli na stole, jeden z indikátorů blikal červeně. S jistotou nebyl schopný říct, zda pouze vypnul zvuk nebo volání podvědomě ignoroval. Opět si potáhl z doutníku. Na androida nereagoval. Dále sledoval město, zakašlal, ruch ve městě nebral konce od doby, co z něj CyberLife udělal sídelní město. Houpavou chůzí se přesunul k druhé polovině skla, zajímalo ho, co na Detroitu Kamski viděl tak zajímavého. Popravdě nechápal ani jeho vkus, nejradši by celou tu přerostlou obludnost, které tady říkali CyberLife Tower, nechal celou zbourat. 
"Pane Pricey, slyšel jste mně?" doplnil android situaci. Během fráze udělal několik kroků dopředu. Vzduchem zasvištěl kovový zapalovač, na Priceově obličeji se objevil nefalšovaný hněv, rychle oddechoval. LED kontrolka žlutě zablikala a v této barvě nějakou dobu zůstala, než se vrátila do standardní světle modré. Malá část obličeje se z lidsky béžové změnila v místě, kde zapalovač dopadl do bílé.
"Vím to, ty plastová mrdko!" zařval přes celou kancelář. "Slyšel jsem tě prvně! A teď vypadni, odkaď si přišla!" 
Android bez jakékoliv poznámky či odporu uposlechl. Ladnou chůzí se přesunul zpět do salónku. Jonathan Price, stále podrážděný a naštvaný, se před obrovským sklem pohupoval a hlasitě oddychoval, po minutě se přiblížil ke stolu a odklepl téměř polovinu doutníku. Pevně stiskl rty a potáhnul si další dávku tabáku, mezitím si zadal do interkomu nový příkaz.