Snapeova krev |HP|

4.kapitola- odemyky zamyky

Naštvaně jsem bouchla dveřmi jeho kabinetu a rozešla se k učebně přeměňování. Po cestě jsem potkala i dvojčata, která něco plánují na mého otce, načež jsem jim přikývla, že s mou pomocí můžou počítat.

Se zamračením jsem procházela kolem různých studentů, kteří si mě měřili pohledy, které nebyly moc milé. Všechny jsem však ignorovala a pokračovala stále dál až jsem stála před učebnou.

Vešla jsem do učebny a ihned si sedla do nejvzdálenější lavice, kde snad budu sedět sama. Z brašny jsem si vyndala pergamen s inkoustem a z hábitu svou hůlku.

Mezitím než přišla profesorka, zaslechla jsem různé narážky na mě, které si však studenti zmijozelu či nebelvíru říkali mezi sebou, asi doufali že jsem hluchá.

Pár minut uběhlo, ale poté se ředitelka nebelvírské koleje objevila s hůlkou v ruce a všechny si nás měřila přísným pohledem, po kterém mě vždy zamrazilo, dnes však ne.

,,Dobré odpoledne, studenti.", začala jako obvykle hodinu, velmi nudnou hodinu, kdy bych nejraději spala, ale to bych nedopadla úplně nejlépe.

...

Poslední dnešní hodinu skončila před pár minutami a já se rozhodla, že bych se šla projít ven na pozemky školy. Věci jsem si odnesla do dívčí ložnice ve zmijozelu a pak se vydala na čerstvý vzduch, kde bych mohla přijít na jiné myšlenky.

Sedla jsem si k jednomu ze stromů a zády se opřela o jeho kmen. Měla jsem dobrý výhled na všechny možné situace kolem sebe a také na Černé jezero, od kterého se lesklo letní slunce. Do rukou jsem si vzala knihu lektvarů a dala se do čtení.

,,Hledali jsme tě-", vyrušilo mě ze čtecí chvilky jedno z dvojčat, načež pokračovalo hned druhé.

,,Asi půl hodiny, ale to je jedno. Potřebujeme pomoc s-"

,,S tím vtípkem na tvého drahého otce-"

,,Takže pomůžeš nám?", dokončil, nejspíš, Fred a společně na mě prosivně pomrkávali. Hraně jsem si povzdechla a dělala, že přemýšlím.

,,No, proč ne, že? Co máte v plánu?", vstala jsem i s knihou v ruce a po jejich boku se rozešla blíže k jezeru, u kterého bylo prázdno.

,,No. Tvůj otec se teď bude vydávat do Velké síně na oběd.", začal zrzek.

,,Ale budeme mít jen tak patnáct minut. Já budu hlídat na chodbě a ty s Georgem-", začínají mě štvát s tím přerušováním.

,,A my dva mu vtthneme do kabinetu a trošku mu pomícháme lektvary. No, trošku.", ušklíbl se Fred. Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale nakonec usoudila, že proč vlastně ne.

,,Takže za deset minut u zmijozelu, okey?", zeptala jsem se po chvíli zrzků, kteří si mě nadšeně přeměřovali pohledy.

,,Jasný!"

...

,,Dělejte! Už nemáme moc času!", varoval nás se smíchem Fred, který hlídal na druhé straně chodby, kde by mohl vidět mého otce jít zpět. George přehodil poslední lektvar společně se jmenovkou a vypadl z místnosti stejně jako já.

,,To bylo dokonalý!", ušklíblo se jedno z dvojčat, kdy už jsem zase nevěděla kdo je kdo, protože jsme stáli všichni tři vedle sebe.

,,Bene occluso!", namířila jsem ještě hůlkou na dveře kabinetu a pronesla mnou vymyšlené kouzlo na zamykání dveří. Ten mě zabije.

,,Co to bylo? To jsme se neučili!", vydechl ohromeně zrzek, který mě vedl pryč z chodby.

,,To jsem vymyslela. Je to na zamykání dveří a kouzlo Alohomora to opravdu neotevře.", zašklebila jsem se a vydala se zpět do zmijozelské společenské místnosti, kde to poměrně žilo. Tím jsem se však nezabývala a ztratila se v dívčí ložnici.

Pro mé neštěstí tam byly dvě dívky, se kterými jí sdílím. Znechuceně se šklebily a propalovaly mě pohledy. Jen jsem nad nimi protočila očima a sedla si na svou postel. Buď nemají rády mě nebo mého otce. Co je pravděpodobnější?

,,Byla sis lepšit známky u tatínka?", prudce jsem se otočila na blondýnu, která to vypustila z hu-, pardon, z pusy. Nenávistně jsem jí pozorovala a snažila se uklidnit. ,,Nebo sis šla stěžovat, že tě nikdo nemá rád? Jsi ubohá!"

,,Nediv se, Claire, je to jeho krev.", zasmála se hořce druhá dívka, která se smála a propodávala mě hnědými oči. Naštvaností jsem si vyndala z hábitu světle hnědou hůlkou a namířila na ně.

,,Ale notak, snad nebudeš bojovat. Pochybuji, že by jsi vyhrála!", ušklíbla se bruneta a protočila očima.

,,Et sanguinem nasus!", vyhrkla jsem a sleodovala červené světlo, které vyšlo z mé hůlky a mířilo na brunetu. Té poté začala téct krev z nosu v širokých pramenech. ,,Rubrum capillus!", blonďatá dívka už nebyla blonďatá. Její světlé vlasy se změnily do krvavě červené.

Obě dvě dívky se na mě dívaly, ale poté vzaly rychle roha. Já si s výdechem lehla na postel, která byla povlečená v barvách koleje. Pozorovala jsem strop a zřejmě musela usnout, protože mě vzbudilo otevření dveří.

,,Shání tě Snape.", podívala jsem se tím směrem a čelila tak černovlasý dívce, která si mě měřila nebezpečným pohledem. Jen jsem přikývla a vstala z postele, abych dívku následovala do společenky, kde pro mé překvapení stál můj otec a vraždil mě pohledem.

,,Můžete na chviličku, slečno?", zavrčel prudce. Bez omlouvání jsem tedy přikývla a kousek za ním mířila k jeho kabinetu, který se snažil otevřít, ale jaksi se nedařilo, uups!

,,Co to?! Nathalie! To nemyslíš vážně! Odemkni ty dveře!", otočil se na mě se silným zamračením, které mě probralo a já tedy dveře po chvíli otevřela kouzlem.

,,Čekám vysvětlení!", zasyčel nepříjemně.

,,Čeho přesně?", zeptala jsemjsem drze.

,,Slečna Barlin má obarvené vlasy, které nejdou umýt! Slečně Prait nešlo dlouhou dobu zastavit krvácení z nosu! Můžeš mi to vysvětlit?!", prskal jako naštvaný nosorožec, který nedostal najíst.

Lumos! ✨

Dnes trochu později 🤷‍♀✨🙃

Jak se vede? 🦉⚡

Nox! ✨