Snapeova krev |HP|

13.kapitola- Chroptící chýše

,,Zatraceně, on je úplněk!" vydechla jsem prudce, když jsem pozorovala vyděšený pohled profesora obrany proti černé magii.

,,Nevšimli jsme si," zakoulel sarkasticky Sirius panenkami, než vyděšeně ucukl před přímým pohybem profesora. No, vlastně už vlkodlaka.

,,Utečte! Rychle běžte pryč!" stoupl si Sirius před nás, kdy jsme se všichni rozeběhli pryč, až na Ronalda, který měl nejspíše zlomenou nohu a nemohl chodit. Za tohle jsem mohla Siriusovi poděkovat, hezky ho pokousal.

Hermiona s Harrym běželi někam do hloubky Zapovězeného lesa, kdy já se skrčila v nedalekém křoví. Až teď jsem si uvědomila, že jsme nechali utéct Petera Pettegrewa, Smrtijeda, který zradil Potterovi.

Tiše jsem se klečela mezi větvemi, sledovala Siriuse, jak se vrhá na Lupina jako černý pes a později kňučí. V tu samou chvíli, kdy se okolím ozvalo pronikavé kvílení psa, se z lesa ozvalo zavytí, které rozhodně nemohlo patřit vlkodlakovi či vlkovi. V tu chvíli mě napadlo, že to mohl být Harry či Hermiona.

Lupin v chlupaté podobě se rozběhl za vytím, čímž nechal zraněného psa někde být. Věděla jsem, že bych měla zakročit, pomoc Blackovi, ale něco mi říkalo, ať jdu za vlkodlakem. A já poslechla své instinkty.

Tiše jsem našlapovala, kdybych náhodou natrefila na nějakého nazvaného hosta, s hůlkou připravenou vysoko v ruce. Všude bylo ticho, dokud se neozvalo naštvané zavrčení přímo za mnou. Chlupáč Lupin.

Jak už jsem zjistila díky Blackovi, neomráčím ho, takže mě napadla jediná možnost. Utíkat. A vlkodlak mě následoval s vyceněnýma zubama.

Nebylo by lepší trochu osvětlit, proč utíkám před vlkodlakem? A jak jsem se sem vlastně dostala?

Vraťme se na začátek.

Opět jsem nemohla spát. Vylezla jsem proto z postele a opustila dívčí ložnici. Potichu jsem našlapovala společenkou, abych náhodou nevzbudila nějakou dívku na gauči, která tam nejspíš usnula a ostatní to měli na háku.

Aniž by si mě někdo všiml jsem se dostala až na chladnou chodbu, po které jsem se vydala ke schodišti, abych mohla jít do vyššího patra k oknům. Po schodišti jsem opět běžela, tentokrát jsem si ani nenamlela, protože schodiště stálo na stejném místě a nechalo mě přejít.

Sedla jsem si na okraj okna ve druhém patře a pozorovala zataženou oblohu. Byl úplněk, ale mraky jej neustále schovávaly. Sledovala jsem okolí, když jsem zahlédla svítivé oči nějakého tvora. Nejspíše to byla nějaká kočka, napadlo mě, že ta moje, protože už jsem jí pár týdnů neviděla.

S jasným cílem zjistit, zda je to Millie jsem se vydala po mrazivých chodbách na bradacické pozemky. Byla chladná noc, jak by taky ne, když byl teprve začátek června a já tam stála v zmjozelském pyžamu.

Rychlým krokem jsem mířila ke zvířeti, které stále sedělo v trávě a s nakloněnou hlavou mě pozorovalo. Při bližším pohledu jsem opravdu mohla spatřit černou kočku s bílou packou, mou kočku.

,,Millie," zavrtěla jsem hlavou a měla v plánu jí vzít do náruče a odnést do dívčí ložnice. Jenže kotě se zvedlo a zmizelo z mého dosahu. Pátravě jsem jí sjížděla pohledem, než jsem k ní přikročila blíž. Jenže ona opět uskočila. ,,Mám jít za tebou? To chceš? Tak fajn," rozešla jsem se pomalu za ní, kdy mě vedla přes noční pozemky školy až k Vrbě mlátičce.

,,A co chceš jako dělat? Nechat se.. " asi jsem zkameněla na místě, když černá kočka přešla ke kmeni a dotkla se ho packou. Vrba se přestala hýbat a my mohly vejít do otvoru v ní.

,,Lumos!" šeptla jsem po pár minutách chůze v tmavé uličce, kde jsem se sotva vešla. Když už jsem to chtěla vzdát, cesta se začala stáčet nahoru a já pár chvil na to lezla do nějaké místnosti. Pěkně zničené místnosti. Všechno zde bylo potrhané, rozkousané od nějakého zvířete, pochybuji, že to udělali duchové, jak se povídá, a vířil se zde prach.

Hluk nade mnou mě nemálo vystrašil. Hlasy několika lidí, z čehož jsem nepoznávala jen jeden. Harry, Ronald, Hermiona, profesor Lupin a nějaký chlap, kterého jsem neznala. Zvědavost byla nejsilnější, proto jsem se vydala tiše po schodech nahoru a čekala, zda mě někdo slyšel. Schovala jsem se do stínu tak, že mě nikdo nemohl vidět a čekala, co se bude dít.

,,Je to vlkodlak!" vykřikla náhle Hermiona, na což se tam rozhostilo ticho. Moje pusa se otevřela dokořán, kdy jsme tomu nemohla uvěřit. Merline.

,,Tohle neodpovídá tvým tradičně výborným úsudkem, Hermiono," podotkl tiše Lupin. ,,Obávám se, že z těch tří výroků je pouze jeden správný. Nepomáhal jsem Siriusovi potají proniknout do hradu a rozhodně nechci Harryho připravit o život," Takže ten další člověk, který tam s nimi je, je uprchlý zločinec z Azkabanu, Sirius Black, který se snažil zabít Harryho, jak mi vyprávěl začátkem roku. No úžasný.

,,To, že jsem vlkodlak ale nepopírám," dodal profesor mručivě. Ještě lepší, zločinec, vlkodlak a studenti třetího ročníku, co víc si přát.

Opatrně jsem nahlédla, abych viděla, co se děje. Všichni ke mně byli zády, takže jsem mohla sledovat, jak se Lupin přibližuje k Ronaldovi, když hlasitě zaúpěl bolesti, než po něm vykřikl, že se nemá přibližovat.

,,Jak dlouho už to víš?" Otočil se na Hermionu, která stála vedle Harryho.

,,Dávno," zašeptala. ,,Od té doby, co jsem psala tu práci pro profesora Snapea," vysvětlila. Práce od mého otce, když se Lupin omluvil, že mu není dobře. Takže to byla jen zástěrka, protože je vlkodlak, a můj otec to věděl? Dost možné.

,,Jistě to rád uslyší," prohodil chladně profesor. ,,Zadal vám tu práci právě proto, že doufal, že si někdo uvědomí, co znamenají moje symptomy. Porovnala jsi je s lunárním cyklem a zjistila jsi, že to byl měsíc, v co se proměnil ten bubák, když mě viděl?"

,,Obojí," přikývla nebelvírka. Profesor se na to nuceně zasmál a pokýval hlavou.

,,Jsi ta nejchytřejší malá čarodějka, jakou jsem kdy potkal Hermiono," přiznal uznale, než se otočil. Rychle jsem zalezla, přičemž jsem se praštila do hlavy o trám nade mnou.

,,To nejsem. Kdybych byla jen o trošičku chytřejší, byla bych to všude rozhlásila, co jste vlastně zač," odporovala mrzutě nebelvírská studentka.

Nějakou dobu tam probírali, jak je možné, že ho Brumbál zaměstnal i přes to, že věděl čím je. Také se snažil obhájit, že nepomáhal Siriusovi.

,,Dozvěděl jsem se to z plánku," vysvětloval profesor na otázku, jak věděl, že je Sirius v Chroptící chýši.
,,Z Pobertova plánku. Byl jsem zrovna ve svém kabinetu a studoval jej.. "

,,Vy s tím umíte zacházet?" vydechl šokovaně Harry. Já nevěděla o čem je řeč. Jaký plánek? Pobertův plánek? Kdo je Poberta?

,,Samozřejmě, že s ním umím zacházet. Pomáhal jsem ho kreslit. Jsem Náměsíčník- to je přezdívka, kterou jsem ve škole dostal od kamarádů," odpověděl Lupin.

,,Jakej plánek?" zeptala jsem se s pohledem na své stále rosvícené hůlce. Když všichni v druhé místnosti utichli, došlo mi, že jsem se zeptala nahlas. Do pytle.

Lumos! ✨

Tak předposlední kapitola před epilogem! 😸
Budu ráda za každý názor! 💓

Nox! ✨