Snapeova krev |HP|

11.kapitola- opět na scéně

Zase mě obklopuje tma. Nic kolem mě, jen černo všude kam se podívám. Cítím zmatek, co to bude dnes? Zase vzpomínky na naivní dětství s Max? Já nechci.

Plná negativních myšlenek jsem se rozešla jakýmsi směrem. Nezrychlovala jsem, stále jsem si šla svým tempem. Nevěděla jsem, co mě bude čekat na konci, tedy, zda to nějaký konec má.

Zmatek.

Nejistota.

Strach.

Zvědavost.

Pocity se ve mně neustále prolínaly, aniž by mě nechaly se soustředit na jeden jediný. Stále se měnily, dokud jsem před sebou nezahlédla prudké světlo, ke kterému jsem se přiblížovala.

Najednou vše bylo jasnější.

Stála jsem na chodbě u dveří do mého pokoje, ve kterém sedělo mé mladší já. V černě zbarvené místnosti panoval nepořádek, velký kufr se znakem školy byl pohozený nedaleko dveří a oblečení se nacházelo všude po pokoji. Odpadky vypadávaly z přeplněného koše v rohu místnosti, natržené obrázky z nástěnek visely jen na poslední špendlík či dokonce už spadly na zem. Okno, které bylo otevřené dokořán s odhrnutými závěsy, bylo špinavé a polepené samolepkami rozdělených srdíček, hvězd a magických zvířat. Uprostřed všeho, na neustlané posteli a mezi pokreslenými papíry, posedávala smutně vyhlížející brunetka, - já před pár lety, - s malými slzami v očích držíc v náruči černé kotě.

Věděla jsem, co se za chvíli stane. Stále jsem to měla před očima, jakoby to bylo před pár dny. Jenže ono to bylo před necelými dvěmi lety, šestnáct měsíců zpět.

,,Mami? Kde jsi?", dívka vstala z postele a vyšla směrem ke mně na chodbu, kde se zastavila u schodů do přízemí, odkud se ozvala hlasitá rána.

,,Nathalie schovej se! Ihned!", slyšela hlasitý křik vyděšené matky. Sice nechápala, ale raději se schovala. Nepřemýšlela nad tím, rychle otevřela dveře na balkon, kde si sedla za vysoké krabice.

Stála jsem kousek od k smrti vyděšené brunetky, nikdy bych před nikým nepřiznala svůj strach, ale v tu chvíli jsem tajila dech. Mé tělo oblečené jen v kraťasech a tílku, se klepalo, nejen zimou, ale především strachem. Strachem o mladou ženu, která mi dala život, sama o sebe, o svého otce, který se mohl kdykoliv objevit, svou sestru, která se měla ten den vrátit ze školy, o Max..

Uběhla minimálně hodina. Krajinu u domu již zahalovala tmavá pokrývka, jen pouliční lampy vytvářely malé světlo kolem sebe. Rozklepaná dívka vstala, nepřemýšlela nad nebezpečím, které na ní mohlo číhat, a rozešla se do přízemí, aby zjistila co se stalo.

Nechtěla jsem dívku následovat, ale jakási síla mě nutila jí nejistě následovat krok po kroku.

Nechtěla jsem to vidět znova, nechtěla..

,,Mami!", slzy, za které bych se normálně styděla, neproudily po tvářích jen černovlásce, ale i mé starší osobě.

Jinak veselá žena s odpovědí na vše teď byla plně bez života. Drobné tělo leželo uprostřed kuchyně, kolem kapky krve. Otevřené oči nezářily obvyklou radostí, láskou, štěstím, byly mrtvé.

Má matka byla mrtvá.

Černovláska přede mnou se svezla na kolena vedle ženy. Plakala, dusila se hlasitými vzlyky, prudce dýchala..

,,Nathalie!", objevil se ve dveřích kuchyně černovlasý muž s hůlkou zvedlou a připraven zasáhnout. Pohled na jeho ženu mu vnutil drobné krystalky do očí, když přešel ke své dceři a stiskl jí v pevném objetí odvádějíc jí pryč.

Já tam zůstala. Přešla jsem k blonďaté ženě, kterou jsem nadevše milovala. Nepřemýšlela jsem nad svými činy.
Klekla jsem si vedle ní a uvěznila studené tělo ve své náruči.

,,Chybíš mi maminko..", vzlykla jsem tiše.

...

S kruhy pod očima, vypadajíc jako mrtvola, jsem se převlékla do školní uniformy, kde jsem si asi pět minut zavazovala zelenostříbrou kravatu, protože mé prsty se mírně třásly.

S učebnicemi v brašně a hábitem přes rameno jsem vyrazila na snídani do Velké síně. Nepřemýšlela jsem nad ničím, jen si sedla sama na kraj zmijozelského stolu jen se svými myšlenkami.

,,Ahoj, Nath," místo vedle mě se mírně prohnulo, když se tam někdo usadil. Nezvedala jsem pohled, jen se dál rýpala v ovesné kaši před sebou.
,,Nath? Jsi v pořádku?" ozval se hlas znova.

,,Jo," odsekla jsem, odstrčila nedojezenou snídani a opustila Velkou síň, kdy jsem zamířila na hodinu kouzelných formulí s profesorem Kratiknotem.

...

Jak čas běžel, přicházelo i mnoho strastí a problémů. Pomalu ale jistě se blížily zkoušky, což mi optimismu taky moc nepřinášelo. Problémy se spolubydlícími byly na týdenním pořádku. Moudrá slova a poučky od otce, daly se snést.
Neustálé zatajování ze strany Harryho ovšem bylo nejhorší.

,,Nathalie, vnímáš mě?"

Z myšlení mě vytrhl otcův nevrlý hlas, který jsem úplně vypustila z mysli. Jen jsem zvedla pohled a němě přikývla.
Lektvarista mě hodnou chvíli pozoroval, než si povzdechl a jeho chladná maska byla tu tam. Přede mnou teď stál muž, který s obavami hleděl na svou psychicky zničenou dceru, která vypadala, že se brzy zhroutí.

,,Co se stalo?" pronesl tiše a pokynul mi ke křeslu, kde si sedl naproti na pohovku.

,,Harry," špitla jsem rozmrzele. ,,Je to mezi námi teď divné. Mluvíme spolu jen výjimečně, když už na sebe narazíme v knihovně, když si píšeme úkoly, nebo ve Velké síni, samozřejmě ještě na hodinách. Ale trápí mě to. Záleží mi na něm, mám ho ráda, ale už to není ono. Zatajuje mi i věci, jediné co vím je, že se přátelí s profesorem Lupinem, a něco řeší s Hermionou a Ronem," vysvětlila jsem mu, kdy v mých očích plála bolest a strach. Strach z toho, že ho budu muset nechat jít.

,,Nevím, co ti na to říct, Lio," vydechl a věnoval mi svůj pohled. ,,Jen asi to, co jsem ti řekl již před pár měsíci- je to jen dětská láska," prohodil, než vstal a zmizel v jeho komnatách.

...

,,Nathalie?" zastavila jsem se v rychlé chůzi, skoro běhu, abych dotyčného spražila nepříjemným pohledem a kyselou poznámkou, ale zastavila jsem se včas.

,,Promluv si s Potterem," zamručel s kamennou maskou, než zamířil opět do sklepení.

,,Ale proč, tati?"

Lumos! ✨

Zdravím,
předem se omlouvám, že je až takhle pozdě, ale jak jsem psala minule, už nemám předepsané kapitoly a úkolů stále více.

Jinak, jak se máte?
Co říkáte na to, co řekl Severus Nath?

Přeji hezký večer! (Ráno) 😁

Nox! ✨

~~~

-D