Kdo jsem? / OSUD? NE! //1.DÍL

Prolog

Tušila jsem, že dnešek je pro mě významný den. Cítila jsem to v kostech. Něco se mělo stát. Kdybych tak jen tušila, co rozpoutají moje 17-té narozeniny, snad bych si přála je nikdy nemít. 

Dnešek se zprvu zdál být obyčejný, jako každý den. To by v domě ale nesmělo být až mrtvolné ticho. 

Vyhrabala jsem se z postele, vzala si župan a zamířila jsem dolů po schodech do obýváku. Čekala jsem, že zde najdu tátu, jak jako obvykle kouká na zprávy a popíjí svojí oblíbenou černou kávu. 

Zarazila jsem se, když jsem na gauči spatřila celou rodinu, ale také neznámou dvojici mužů, celých v černém. V ruce jsem stiskla svůj náhrdelník, jako vždy, když jsem byla nervózní. Už od mala nemám ráda cizí lidi. Mám kamarády, nechápejte to špatně. Jsem jen trochu introvert. 

Mamka se na mě otočila se slzami v očích. Smutně se usmála a pokynula ať přijdu blíže.

,,Mami co se děje a kdo jsou ti chlapi?" To byla první věc co ze mě vypadla.

,,Niro, víš jak moc tě s tatínkem milujeme, že ano?" Koukla se mi do očí a já začínala panikařit. Tohle by mi neměla říkat, to nevěstí nic dobrého.

,,Ale jistě že vím, ale co to znamená mami. Co se děje?!" Moje panika stále rostla a já měla už od dětství problémy se sebeovládáním.

,,Zlatíčko, my nejsme tví praví rodiče. Jen jsme tě měli vychovávat a až dosáhneš 17-ti let, máš se vrátit zpět ke svým rodičům, kteří jsou vládci vlků našeho světadílu. Zbytek ti musejí říct oni.Teď tě tihle pánové odvedou, ano? Sbaleno už máš." Snaží se mě uklidnit, ale moc to nepomáhá. Co to sakra říkala, praví rodiče? Vládci vlků? A pak že jsem blázen já.

,,Co to říkáš mami, já nikam nejedu! Mám to tady ráda a nehodlám se nikam stěhovat!" Teď jsem začala cítit i strach, ale zároveň i hněv. 

Mamka kývla na toho vyššího chlapa, který vypadal jak hora svalů a on se zvedl. Ten chlap po mně chmátnul tak rychle, že jsem to pomalu ani nepostřehla a už jsem visela přes jeho rameno. Rozešel se ke vchodovým dveřím a mířil k jejich černému terénnímu aktu, které mělo zatmavené okna. Začala jsem křičet, kopat a bít do něj pěstmi. Nic nepomáhalo a mamka se naplno rozbrečela. Vzápětí k nám přišel druhý chlápek a něco zašeptal té hoře svalů. Jediné co jsem slyšela bylo slovo "uspat". Rázem jsem chytila druhý dech a snažila se z toho ocelového sevření dostat o to urputněji. Těsně před jejich autem jsem mu vyklouzla a dala se na útěk. 

Stačila jsem udělat asi tři kroky a ten menší byl přede mnou. Jak jen je to možné? Rychle se pohnul a jediné co jsem byla schopná vnímat a cítit byl malý vpich na krku. Začala se mi motat hlava a hora svalů mě tentokrát vzal do náruče. Byla jsem malátná a pomalu se mi chtělo spát. Snažila jsem se být vzhůru jak nejdéle to šlo, ale poslední co jsem slyšela po zabouchnutí dveří od auta bylo pouze: ,,Promiňte princezno, jinak to nešlo." 

Tak co vy na to?

Je tu někdo komu se zatím prolog líbil? Netuším kolik kapitol tato knížka bude mít, ale doufám že co nejvíce :D 

!Na obrázku máte Niru!

Camille1265