Kdo jsem? / OSUD? NE! //1.DÍL

3.Kapitola

Po probuzení v pokoji jsem se cítila naprosto emočně vysátá. Bylo to, jako by někdo oddělil duši a tělo. Duše byla pryč a já zůstala pouze tělem. Ten pocit byl naprosto uklidňující, ale zároveň jsem věděla, že by to takhle být nemělo. Z tohoto stavu mě vytáhlo až zaklepání na dveře mého pokoje.

Snažila jsem se to ignorovat. Bohužel člověk za nimi byl naprosto vytrvale otravný a stále klepal i přes mé mlčení. Začalo mě to štvát. Uvolila jsem se tedy odpovědět, jinak by do těch dveří vyklepal díru.

,,Dále!" Promluvila jsem směrem ke dveřím.

Dveře se pomalu otevřeli a mně se naskytl pohled na toho největšího a zároveň nejhezčího idiota na světe. Ano, hádáte správně. Za dveřmi stál Alex s jeho přiblblým,křivým úsměvem. Už jenom abych mu ho setřela z té dokonalé tváře bych dala cokoli. 

,,Dobré ráno Princezničko. Jak pak jste se nám vyspala? Doufám že jsi připravená na tvůj velký den." Posmíval se mi. Mě ale nejvíce zaujala poslední věta jeho krátkého proslovu.Jaký velký den má na mysli? Doufám, že to není svatba. To bych asi musela vyskočit z okna. Radši bych zemřela, než se za něm vdát.

,,O čem to mluvíš? Jaký velký den?" Zeptala jsem se ho poměrně klidně. Nesmím mu dát najevo svou slabost. Táta vždycky říkal: ,,Ukaž někomu svou slabost a ukážeš mu místo, kde tě může zranit." Dříve jsem si myslela. že je to naprostá blbost. No, nyní zjišťuji, že nebyl daleko od pravdy. Pokud mu ještě stále můžu říkat "táta". Celý můj život byl jedna velký lež. Bylo v něm vůbec něco pravdivé? Ano, bylo. Muselo být. Vím to! Protože pokud ne, tak kdo vůbec jsem? Jsem to pořád já. Ta Nira, kterou jsem bývala. Ta, kterou i nadále zůstanu. Nenechám se srazit na kolena. Už jsem si uvědomila, že z toho zlého snu se už neprobudím. Budu se s ním tedy muset vypořádat po svém. A já vím, že to zvládnu. Jsem silná a všem to ukážu.

,,Dneska budeš oficiálně korunována na princeznu před poddanými a bude oznámeno naše zasnoubení. Spíše tedy jeho obnovení. Bylo ohlášeno již po našem narození. Když jsi zmizela, tak se o tom nemluvila a většina si to už nepamatuje. A večer to bude nejdůležitější, protože tě čeká tvá první přeměna." Odpověděl mi Alex. Zkoumavě se na mě podíval a nadzvedl pravý koutek rtů s kočičím úsměvu.

,,Taky by ses rozhodně měla obléknout ta košilka nedává moc místa pro fantazii. Ne, že bych si stěžoval." Zkousnul si dolní ret. A sjel mou postavu ještě jednou.

Podívala jsem se dolů a v tu chvíli jsem si kolem sebe obmotala deku, která ležela na posteli. Má košilka toho opravdu moc nezakrývala. Dosahovala pouze po stehna a měla výstřih velký jako Grand Canyon. Podprsenka na noc pro mě byla naprosté tabu. Jediné štěstí, že jsem měla alespoň kalhotky. Pobouřeně jsem se na něj podívala a on vyprskl smíchy. Mně do smíchu teda nebylo.

,,Přeměna na co?!" To se ze mně stane pes a já tu budu pobíhat jak smyslu zbavená a honit kočky? Ne, děkuji. Myslím, že se bez toho obejdu. Tohle všechno je jako v blázinci. Jednou se zdá, že je vše v pořádku a najednou zjistím, že se mám vdávat a měnit v psa!? Ten nahoře musí mít sakra velký smysl pro humor. 

,,Na co asi Princezničko? Budeš se měnit na vlka. Utvrdí se tím naše pouto i tvůj nárok na trůn. Budeš právoplatná vlčí princezna. Nikdo to nebude moct zpochybnit. " Alex se docela rozpovídal. Už jsem se smířila, že se změním v psa a jsem princezna. Stejně nemělo smysl proti tomu bojovat. Proti čemu má ale smysl bojovat je naše zasnoubení a nějaké to pouto. Ani nevím co to znamená. Nikdo mi tu není schopný vše vysvětlit. Když jsem se po včerejším krátkém šlofíku v tom pokoji zeptala babičky, tak mi také vše nezodpověděla. Spíš mi nasadila další brouky do hlavy. Bylo to k nevydržení. Něco jsem se dozvěděla, ale na druhou stranu jsem dostala nálož nových nevysvětlených věcí. Byla jsem poučena, že jako princezna budu mít své povinnosti. Dostala jsem obrovské množství knih o vychovaní a etiketě, historii našeho království, o kterém jsem nikdy neslyšela a ni nevěděla že existuje a spoustu jiného. Šla mi z toho hlava kolem.

,,Co když žádné pouto ani tebe nechci? Nechci si tě vzít!" Odporovala jsem a v dece začala chodit po pokoji. S tímhle jsem se prostě smířit nemohla. Vždyť já nikdy neměla žádného přítele a můj sexuální život se rovnal nule. Nehodlám o svoje poprvé přijít s tímhle nafoukancem a ještě z donucení, kvůli nějaké blbé svatbě za vidinou spojení království. K tomu mě prostě nedonutí.

,,Jenom se uklidni. Stejně se tomu Niro nevyhneš. Však každý si může po svatbě jít svou cestou. Víš jak to myslím.  Nemysli si, že bych byl věrný manžel, pokud by jsi ty nebyla. Jediné co od tebe budu chtít je dát mi dědice. Někdy časem. Nemusí to být hned po svatbě. Pokud nepřijmeš pouto hned, je to jen tvoje věc. To ty se připravíš o tohle všechno" ukáže na sebe. ,, Já na tebe budu stále čekat. To my vlci děláme víš? Jsme jako labutě. Pokud oba dva z páru přijmou pouto, které jím bylo dáno do  vínku, už nikdy je nerozdělíš. Ani smrtí ne. Bodou se milovat i když jeden z páru zemře. Je to věčná láska. U nás se to zatím tak neprojevilo, protože jsi se ještě nepřeměnila. Jakmile se tak stane, pocítíš to. Bude to jako magnet, který nás bude k sobě táhnout. Až ho jednou přijmeš, zesílí to. Už nebude možné od svého  partnera odejít. A podvést svého partnera ti bude připadat jako ten největší zločin." Dokončil Alex svůj monolog. Celou dobu se díval do mých hnědých očí. Tvářil se u toho naprosto vážně. Možná přeji jen nebude Alex tak špatný jak jsem si myslela. Každý občas dělá chyby. Záleží, pod jakým úmyslem byly dělány. Dobrým či zlým. Bohužel je mezi nimi velmi tenká hranice. A mnoho lidí ji překročí, i když si toho nejsou vědomí.

,,Dobře, kdy přesně se to koná? A co si mám obléknou?" Nemělo smysl se s ním hádat.

,,S tím si nelámej tu svoji pěknou hlavičku. Máme tady služebné co se o tebe postarají. Já ti jen přišel dát takovou maličkost co se u nás v rodině dělí již po staletí. Muž to vždy má dát své snoubence." Alex natáhl ruku s onou věcí. Byl to náramek z růžového zlata s morganitem zasazeným veprostřed. Byl nádherný. Natáhla jsem ruku, aby by ho mohl zapnout. Byl jednoduchý, ale nádherný. Seděl mi úplně akorát. Nebyl moc těsný, ale ani příliš velký.

,,Děkuji." Jemně jsem se na něj usmála. Úsměv mi opětoval a otáčel se k odchodu. Poslední co jsem od něj slyšela mi zůstalo v hlavě ještě dlouho po tom co odešel a co přišly služebné. Zatímco mě oblékali já jsem myslela na těch pár slov.

,, Dej mi šanci. Uvidíš, že nejsem tak špatný jak si myslíš"

Tak a je tu další kapitolka, ani v téhle jsme se nijak moc nepohnuly. Snad to příště bude lepší. Taky se moc omlouvám za dlouhé čekání, ale jsem líné pr*se XD Slibuji, že se to zlepší! 

Nahoře máte obrázek náramku. Přeji příjemné počtení Vaše Camille1265 :*