Kdo jsem? / OSUD? NE! //1.DÍL

2. Kapitola

Vyšla jsem na chodbu a zarazila se. U dveří stáli stráže. Byli to dva muži středního věku. Na sobě měli vojenskou uniformu v krémové a zlaté barvě. U pasu jim visely úzké meče se zlatou rukojetí. Po očku se na mě podívali. Z toho jsem pocítila mráz na zádech a odvrátila jsem se od nich. Celá byla chodba vyvedená v krémově-zlaté barvě. 

Asi jsou na tu krémovou a zlatou ujetí! 

Pousmála jsem se svým myšlenkám. Vydala jsem se chodbou rovně, až jsem došla k pootevřeným dveřím, za kterými byl slyšet bujarý rozhovor. Snad jsem i zaslechla své jméno. Vím, že šmírovat se nemá, ale nemohla jsem si pomoct. Chvíli jsem tam stála a naslouchala, ale už se nic neozvalo. 

Dvakrát jsem tedy poklepala a čekala na pozvání.

,,Niaro, jen pojď dál. Už na tebe čekáme." Ozval se zevnitř milí hlas oné ženy. Vešla jsem dovnitř a zastavila se pohledem na hloučku pěti lidí. Pokoj byl velký přibližně, jako půlka mého obrovského pokoje.A k mému potěšení, tento pokoj byl ve starém francouzském stylu a byl v hnědo bílé barvě. Na pravé straně v levém koutu hořel krb, který pokoj příjemně vytopil. Uprostřed pokoje stál menší konferenční stolek. Na němž byly šálky a konvice s čajem. Naproti němu se z každé strany nacházela prostorná pohovka pro 2-3 lidi. V pravém dolním koutu bylo umístěno pohodlně vypadající křeslo. Největší skvost pro mě však představovala obrovská knihovna, která se vyjímala po celé délce levé stěny. Bylo tam tolik knih!

Na pravé pohovce seděla trojice mně neznámých lidí.  Již postarší pár a vedle nich seděl pohledný mladík. Vlasy černé jako noc spadaly do jeho zářivě zelených očí, jenž byli lemovány hustými řasami. Úzký,rovný nos a pod ním až hříšně vykrojená ústa. Nestydatě si mě začal prohlížet. I přes to, nebo dokonce kvůli tomu mi to bylo nepříjemné. Měla jsem pocit, jako by mi někdo jezdil drápem po páteři. 

Na druhé pohovce seděla žena a muž, kteří mě navštívili v pokoji. Žena se ihned zvedla a odvedla mě ke křeslu. Křeslo stálo velmi blízko pohovky na které seděl onen mladík s elektrizujícím pohledem. Jako by mi mohl nahlédnout do duše, což mě nemálo znepokojovalo.

,,Niaro,..." začala, ale já ji okamžitě utla. ,,Jenom Nira prosím. Nemám ráda své celé jméno. Nikdo mi tak doma neříkal." 

,,Tak tedy Niro, jmenuji se Tyra Neer a toto je můj manžel John Neer." Ukázala na muže po svém boku - Johna. ,, Jsme panovníci tohoto kontinentu. A jsme tvoji prarodiče. Tvoji rodiče krátce po tvém narození zemřeli. U tebe se neprojevil vlčí gen, který naše rodina a naši vlčí poddaní střeží a utajují jeho tajemství po staletí. Byla jsi tedy dána k adopci. Bylo pro tebe nebezpečné tu nadále zůstávat. Nemohla jsi ničím hájit svůj nárok na trůn.Vlci jsou velmi chtivá stvoření. Hlavně co se týče moci. Adopce proběhla za určitých podmínek. Jedna z nich byla, že pokud by se tvůj gen jakkoli spustil, ve svých 17-tých narozeninách budeš dopravena domů- sem. A staneš se princeznou. Minulý rok jsme obdrželi zprávu od tvých adoptivních rodičů, že se u tebe gen probudil. Sice je stále slabý, ale to se po tvé první přeměně změní. " Pověděla mi rychle. 

Začalo se mi hůře dýchat a normálně přemýšlet se mi zdálo na míle vzdálené. Zhroutila jsem se do křesla a a snažila se popadnout dech. Zmohla jsem se jen ještě na jednu větu:,,A kdo jsou oni?" Ukázala jsem na trojici lidí po mém boku.

,,To se hůř vysvětluje. Jen prosím netrojči! Toto je tvůj snoubenec princ Alexander Renar a jeho Veličenstva ze sousedního království královna Amélie a král Maxon." Babička se na mě upřeně zadívala.

,, Snoubenec?! Jak to myslíš snoubenec? Já si nikoho brát nehodlám a už vůbec ne v mém věku! Vy všichni jste se zbláznili! Já. Chci. Domů! Co na tom nechápete?!" Začala jsem trojčit, přesně jak babička předpokládala. Byla jsem ztracená a vyděšená. Ti lidi, co mi tvrdili že jsou moje rodina byli pomatení.

,,Ano, jsem tvůj snoubenec. Byli jsme zasnoubeni ihned po tvém narození. Pokud by se do tvých 18-tých narozenin vlčí gen neprobudil, zasnoubení by bylo zrušeno. Ale jak vidíš, probudil se. Jak ti již tvá babička řekla, nyní jsi princezna a musíš se podle toho chovat! Začni tím že se uklidníš a budeš poslouchat co ti kdo řekne. Nechci mít neposlušnou manželku." Odpoví mi znuděně a trochu dopáleně Alexander.

Jenomže tímhle akorát přilit olej do ohně zlosti, který se ve mě pomalu, ale jistě rozhoříval. Cítila jsem se, jako bych byla celý život podváděna. Vyskočila jsem z křesla a rozeběhla se ke dveřím. Ještě než jsem k nim však doběhla, už před nimi stál Alex a propaloval mě pohledem.

,,Koukej si sednout!" Nařídil mi. Ten rozkaz se rozlehl do celého mého těla. Byl to pocit, který už nikdy nechci znovu zažít. Má mysl se tomu rozkazu vzpírala, tělo však jako by muselo uposlechnout. Sklopila jsem oči a sedla si zpět do křesla. Zůstala jsem tam sedět jako z kamene. Jeho hlas se přese mě přelil jako vlna a já byla nucena poslechnout. Nesnášela jsem to a nesnášela jsem i jeho. Jeho nadutost a aroganci. 

,,No vidíš, to je lepší. Jestli si říkáš, proč jsi mě poslechla, odpověď je jednoduchá. Byli jsme svázáni a já jsem v našem svazku dominantnější vlk. Mám tedy právo ti poroučet." Sdělil mi Alex nezaujatě.

Zatímco se na nás ostatní dívali, má zlost přerostla ve spalující vztek. Ten spálil na popel i jeho rozkaz a já se mohla zvednout. Mé oči se změnili. Náhle jsem viděla lépe a zuby se mi prodloužily. Hůř se s nimi mluvilo, ale v tuto chvíli to bylo nepodstatné.

,,Nikdo, říkám NIKDO mi nebude poroučet. Ani ty, ani nikdo jiný. Já si svůj život budu psát SAMA. Nikoho nenechám, aby mi vzal to, co je právem mé!" Bylo to spíše zavrčení než mluvení. Alex se spokojeně usmál a situaci okomentoval tím, že alespoň se mnou bude zábava. Jenže já byla jako smyslů zbavená. Vztek jen sílil a já nevěděla co s ním. Projela jsem si rukama vlasy, kde se na chvíli zatavily. Nakonec odplul jako loďka po řece a zbyla jen zoufalost.

,,Chci domů, prosím. Já jen chci domů a na vše tady zapomenout." Už jsem necítila vztek. Pouze smutek,samotu a nicotu. Propadala jsem se stále níž a doufala, že dno bude milosrdné.

,,Tady je teď tvůj domov." Namítla jemně babička. Já už ale neposlouchala. Všechny ty nové informace a mé psychické výlevy zapříčinily, že jsem byla unavená. Tak moc unavená. Zatímco mi babička něco říkala, já odplouvala do říše snů, kde mě neunesli. Nebyla jsem tam princezna, co jí někdo předepsal život. Nebyla jsem pouze panenka. Tam jsem byla jen já. Sama za sebe, jak jsem si to vždy přála a chtěla.

Ahojky, omlouvám se za dlouhé čekání, ale neměla jsem jak čas tak i chuť. Tentokrát je to delší kapitola, která je spíše vysvětlovací. V dalších začne konečně pořádná dějová linka. Potřebovala jsem vám to vysvětlit, aby jste vše chápali. Snad se líbilo a pěkné další počtení 

Vaše Camille1265