Kdo jsem? / OSUD? NE! //1.DÍL

4.Kapitola

Donutila jsem se na těch pár slov přestat myslet. Koukla jsem se na sebe do zrcadla. Z něj se na mě koukala moc hezká dívka. Vlasy jsem měla rozpuštěné, pouze mi je služebné nakulmovali a dali na ně tunu laku. Na hlavu mi posadili jednoduchý diadém s diamanty, který má určitě větší cenu než můj život.

Oblékli mi nádherné krémové šaty, které na sobě měli po celé délce bílé krajkové vzory. Celé rukávy byly vyvedeny v krajce. Šaty měli delší vlečku, ale nebyli těžké. Toho jsem se bála snad nejvíce. Tedy, nejvíce jsem se bála toho, že v nich hodím držku. Na nohu mi navlékli bílé lodičky se středním podpatkem. Díky bohu, kdybych dostala větší, určitě bych se na nich zabila. Protože, kdo v tom má sakra chodit!

Na závěr jsem dostala šperky. Jemný náhrdelník a pecičkové náušnice. Prý aby neodváděli pozornost od mého diadému. 

Potom mě dotáhli k malé stoličce, na které jsem měla po čas jejich práce s make-upem na mém obličeji sedět. Mám prý hezký obličej a tak na něm prováděli jen minimální úpravy. Namalovali mi kouřové oční stíny s linkou a růžovým leskem mi přejeli rty. Vypadala jsem opravdu dobře.

Služebné se na sebe podívali a pak se podívali na můj odraz v zrcadle.

,,Tak Vaše Výsosti, je hotovo. Jste s tím spokojena?" Zeptala se první služka, hlasem sršícím nejistotou s kapkou strachu.

,,Je to dokonalé, moc děkuji" Vděčně jsem se na ně usmála.

Rozpačitě se usmáli nazpátek a ve vteřině se vypařili. Nebyla jsem sama ani minutu a už jsem zaslechla zaklepání na dveře. Ty se vzápětí otevřeli a dovnitř vešel Alex. Přejel mě pohledem a usmál se. Ne jako vždycky, tak egoisticky, ale normálně, dalo by se říct, že až něžne.

,,Moc ti to sluší Nir. Doufám, že jsi připravená, za hodinku se jde na věc. Teď se musíme přepravit na náměstí. Je to jen pár kilometrů." Vysloužila jsem si o něj pochvalu a zároveň nové informace, kterým jsem si velice cenila. Nir? Takhle mi ještě nikdo neřekl. Vůbec mi to oslovení nevadí, je spíš hezké.

,,Děkuji. Dobře, tak jdeme." Přešla jsem k němu a přijala jeho nabídnuté rámě. Prošli jsme chodbou a sešli po schodech do dolního patra. Tam u na nás čekala má babička a děda. Děda na sobě měl obyčejný, slušivý černý oblek. Babička se pyšnila rudým overalem, který jí obepínal křivky, které by jí mohli závidět i modelky.

Společně s mými prarodiči jsme prošli vstupní bránou a nasedli do černé limuzíny.Na dveřích byl nejspíše erb naší rodiny, či rodu. Kdo se v tom má vyznat. Jeli jsme asi 20 min, když jsem uslyšela první zvuky fanfár a davu lidí. Začala jsem se cítit trochu stísněně, ale snažila jsem se to prodýchávat.

Auto zastavilo a my začali vylézat. Alex mi z auta pomohl a po mém bohu se vydal za zbytkem rodiny. Stále jsem si na to oslovení "rodina" nezvykla. Do nedávna byla má rodina někdo jiný. Je těžké se srovnat s tím, že mám teď novou.

Vystoupali jsme na takové rozlehlejší pódium. Před ním se shromáždily  stovky, ne li tisíce lidí. Musím se přiznat, že jsem v tu chvíli měla obrovské nutkání utéct. Alex mě s rodinou doprovodil k ohraničenému stupínku a pokynul mi, abych si stoupla vedle babičky. Zatímco on se postavil po mém boku a objal mě kolem pasu. Zkusila jsem jeho ruku setřást, ale jeho stisk se tím jen upevnil.

,,Drahý lide! Dnes jsme se tu sešli, abychom přivítali Vaši princeznu Niaru Arven Philipu I.! Také Vám chceme oznámit radostnou událost. Princ Alexandr a princezna Niara jsou dnešním dnem zasnoubeni!" Polkla jsem knedlík v krku a zároveň se snažila před všemi neutéct, či se pozvracet. Už bylo pozdě se zasnoubením něco dělat. Teď jsem se stala vězněm v mém vlastním životě. Ironické, že?  Babička však pokračovala: ,, Až princezna dosáhne 18. roku života, bude se konat svatba a naše dvě království se spojí v jedno! Teď máte možnost oslavovat a přivítejte princeznu Niaru!" Alex mě postrčil v před a já jen neochotně nejistě zamávala a usmála se. 

Po nekonečných ceremoniích a mého slavnostního korunování jsem byla tak unavená, že jsem v autě usnula. Bylo hrozné vidět, jak se na mě ti lidé dívali, jako na spásu. Ještě horší však bylo hrát si na něco, co nejsem. Tedy jsem, alespoň tak to vidí mé okolí. Já však vím, že pod tím vším pozlátkem jsem to stále já. Ta holka, co si ráda čte knížky a nosí oversize oblečení, protože je pohodlnější. Avšak nejhorší část dne teprve přijde. Moje přeměna na psa, tedy pardon, na vlka. Kdyby jste mi před měsícem řekli, že jsem princezna a budu se měnit ve vlka a jsem tedy něco jak vlkodlak? Tak vám dám číslo na psychiatrii. Teď bych to číslo potřebovala spíš já.

Probudila mě babička, když mě pohladila po tváři. ,,Jsme doma holčičko, za pár hodin tě čeká tvoje první přeměna. Měla by jsi zatím relaxovat. Čím jsi více ve stresu, tím je bolestivější." Říkala jsem, že mě jen tak nic nerozhodí? Ne? Tak to je dobře, protože místo toho abych se uklidnila, můj tlak stoupal do nebeských výšin. Rázem jsem byla probuzená tak rychle, jako nikdy. 

Vylezla jsem z auta a zamířila si to domů a do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře a následně je zamkla, kdyby se někdo uráčil za mnou s opět velmi nestresujícím tipem o velmi bolestivých přeměnách. Bylo mi z toho zle. Vždy jsem se bolesti bála. A teď si mám nechat dobrovolně -obrazně řečeno- zpřelámat kosti? Ani kurva náhodou! Vrhla jsem se ke skříni, na jejímž dnu ležel batoh. Do něj jsem nacpala pár nezbytného oblečení. Následně jsem s ním zaběhla do koupelny a vzala si kartáček a zubní pastu. Taky jsem tam přihodila hřeben. Bohužel jsem s sebou v pokoji žádné jídlo ani pet-lahev neměla. Budu se muset bez vody a jídla obejít.

Přiběhla jsem k oknu v pokoji a naneštěstí pro mě to bylo nejméně 15 metrů volného pádu. Kruci. Bylo mi jasné, že si budu muset zahrát na hrdinku z filmů a slézt po svázaných prostěradlech a povlečeních. Jako první jsem z postele strhla přehoz a pevně do uvázala za topení pod oknem, kterým jsem se chytala utéct před mým osudem. Potom jsem společně svázala všechna prostěradla a povlečení a nezapomeňme na deky, co jsem našla dohromady. To vše jsem udělala v těch šatech, na které jsem dočista zapomněla. Rychle jsem se převlékla do sportovních legín a trička s dlouhým rukávem. Možná bude v lesích chladno. 

Před dveře jsem dostrkala komodu, aby kdyby někdo přeci jen přišel se nedostal dovnitř. Ano sice je zamčeno, ale podle mě s tím žádný vlkodlak problém mít nebude. Byla to fuška. Vzala jsem si batoh na záda přešla k oknu. Otevřela jsem ho a nenápadně z něj vykoukla na zahradu, jestli tam někdo není. Nikde nic. Zhluboka jsem se nadechla a moje narychlo svázané lano prostě hodila dolů. Dneska je fakt den blbec. 

Lano nedosáhlo až na zem. Bude tedy muset nějaké dva metry seskočit. To už snad zvládnu. Vylezla jsem na okno a pomalu z něj spustila nohy. Pořádně jsem se chytla lana a pustila se dolů. Jediné co mi zbývalo bylo doufat, že mě lano udrží a já se nerozplácnu mrtvá na zemi. Velmi nepříjemný konec, řekla bych.

Postupně jsem se pouštěla až dolů. Když jsem cítila, že už tam žádné lano není, tak jsem se podívala poprvé pod sebe. Znovu jsem se zhluboka nadechla a pustila se. Při dopadu mi kotníky a koleny projela bolest, až jsem musela syknout. Rozhlédla jsem se a po ujištění, že tu nikdo není se rozběhla zahradou do lesa. Bylo hezké to znovu cítit, tu volnost. 

Kdybych jen tehdy věděla, že se z okna cizí komnaty přeci jen někdo díval.

--------------------------------------------------------------------------------------

Tak je tady nová kapitola Omlouvám se za zdržení :D Snad se líbí :* 

Jinak na obrázku jsou Niřiny šaty. Vaše Camille1265