Návrat

8.

Dnešní stíhací závod se mi vůbec nepodařil. Střelba nestála za nic, a k tomu jsem jela dohromady tři trestná kola, takže jsem dojela tak, jak jsem dojela. K tomu jsem ještě upravovala mířidla, takže jsem spoustu času ztratila. V cíli jsem se objevila na patnácté pozici a mohla jsem být ráda, že to bylo aspoň do dvacáté pozice. Celou dobu jsem byla na sebe rozzlobená, že jsem to tak pohnojila. Nedalo se nic dělat. Za to Sebastiánovi se dařilo lépe. Skončil na krásném desátém místě.

Potřebovala jsem se uklidnit a chvíli přestat myslet na to, jak jsem levá. A tak jsem z tašky, která byla již sbalená, vytáhla knihu Lazar od Larse Keplera a začetla se do ní. Bylo to docela napínavé, a nejvíce se mi líbil policista Joona Lina. Jenže mě vyrušilo krátké zaklepání. " Dále!", zavolala jsem a dovnitř vešel Sebastián. "Ahoj," pozdravili jsme se. Tvářil se jinak. A choval se divně. "Stalo se něco?" zeptala jsem se. "Prečo s tým zase začínaš, raz ti to nestačilo?" okamžitě na mě vybalil. Vyvalila jsem na něj oči. "Nechápu, o čem to mluvíš," odpověděla  jsem. "Aneto, nehraj na mňa divadlo, moc dobre vieš, kam tým mierim," Znovu jsem se na něj nechápavě podívala. Vůbec jsem ho nepoznávala. "Stále si pomáhaš dopingom, nie je tomu tak?" vyštěkl. "Cože?" vyjekla jsem. "Kde jsi takovou hloupost slyšel?" vypískla jsem. "To nie je podstatné," odpověděl a založil si ruce na prsou. "Sebastiáne, ničeho jsem se již netkla, vždyť mě každou chvíli kontrolují," bránila jsem se. "A jestliže mi nevěříš, tak prosím, tady máš veškeré mé výsledky vyšetření, které jsem musela podstoupit, aby mě slovenská repre vůbec vzala," vyštěkla jsem a podala mu je. Váhavě si papíry převzal. "Až si to důkladně pročteš, tak mi je laskavě vrať a nikde je nešiř!" Měl k tomu přidané i ty další výsledky, které se řešili tady v Östersundu. "Tamhle jsou dveře," řekla jsem mu, když stál jako solný sloup na místě. Vzdychl a papíry položil na konferenční stolek, aniž by se na ně podíval. "Nemaj mi to za zlé, len som mal obavy, všade sa to hrozne rieši," řekl. "Domnívala jsem se, že aspoň ty jediný mi důvěřuješ, ale zmýlila jsem se," řekla jsem a pohledem jsem mu naznačila, že je čas odejít z mého pokoje. Hned jak to udělal, těžce jsem klesla do křesla a rozplakala se.

Dorazila jsem na pozdní oběd, který byl posunutý kvůli závodům. Moc hlad jsem neměla. Sedla jsem si tak jako vždy. Zítra ráno odlétáme domů. Něco mě napadlo. Vytáhla jsem si telefon a zjišťovala si spoje a letenky. Když jsem našla jeden spoj, který odstartuje odsud za tři hodiny byla jsem na výsost spokojená. "Pane trenére, ráda bych vám oznámila, že odsud odletím už dnes," řekla jsem panovi Hrdovskému. "Jasně, udělej, jak to potřebuješ," zněla jeho odpověď. Kývla jsem si sama pro sebe a poté si šla zabalit poslední své věci.

V Praze jsem se objevila v noci, a nikde se mi nechtělo přespávat, takže jsem nastoupila do svého auta, u kterého jsem měla předplacené parkování až do zítra, a odjela. Cesta byla docela dlouhá, a nad ránem jsem se objevila v Sušici. Musela jsem vystoupit z auta a malinko se probrat, abych za volantem nedostala mikrospánek. Dala jsem si kávu v jedné z kaváren, a poté se prošla po menším náměstí. Pomohlo mi to, a tak jsem mohla pokračovat dál v cestě.

Konečně jsem se objevila ve své menším bytě. Byl to byt dva plus jedna, který mě stačil. Všechno prádlo jsem naházela do pračky a zapnula ji. Podívala jsem se do lednice, která zela prázdnotou. Musím si něco málo nakoupit. Teď si jdu lehnout.