Návrat

16.

Ráno jsem si malinko přispala. Včera jsme se Sebem kecali až do desíti, takže jsme oba šli spát později. Dorazila jsem na snídani, kde již všichni seděli, teda až na Sebastiána. "Kde je?" zeptal se kouč a ukázal na prázdné místo, kde normálně sedí náš kolega. "Asi ještě spí ne?" dodala jsem s pokrčením ramen. "V poslední době se chová zvláštně," nadhodil kouč. "Nikdy neměl rád vytrvalostní závody, nyní zajíždí jeden super výkon za druhým, v životě si nepřivstal, nyní je to pomalu jeho denní chléb, většinou byl takový uzavřenější, a nyní rozdává jeden úsměv za druhým," hovořil kouč. Nela a Kristián se na mě zvláštně podívali. Vypadalo to, že něco tuší jenom Nela a druhý týmový kolega Seba. Po chvíli se zde přece objevil i Sebastián. "Dobré ráno," pozdravil vesele Sebastián. "Dobré," odpověděli jsme sborově. "Co se to s tebou děje?" zeptal se kouč nově příchozího. "Čo by sa so mnou malo diať?" zeptal se Seb a nalil si do hrnku trochu čaje. "Jsi úplně vyměněný, nikdy jsi neměl v lásce vytrvalostní závody, a v životě sis nepřivstal, a najednou, děláš pravý opak," řekl kouč. "Išiel som asi do seba," řekl Seb a pokrčil rameny. Bylo to úsměvné. Všichni na něj hleděli, jak na zázrak. Věnoval mi krátký pohled. Nela to však postřehla a založila si ruce na prsou. "Tady se ale dějí věci," vydechl kouč a uchechtl se. Měla jsem, co dělat, abych nevyprskla smíchy. "Čo furt po mne všetci pozeráte?" zeptal se po chvíli, když všichni na něj hleděli, jak na ducha.

SMÍŠENÉ ŠTAFETY

Tentokrát to měly pořadatelé vymyšlené jinak. Pojede se na přeskáčku. Tedy muži, ženy, muži a ženy. Bude to docela zajímavé. A kouč tedy řekl pořadí takto. Kristián, Nela, Sebastián a já to celé zavřu. Tudíž jsem měla spoustu času na rozcvičku. Kristián jel skvěle, a díky tomu dovezl Nele čtvrtou příčku. I Nela si vedla skvěle, na střelnici po dlouhé době neudělala ani jednu chybu a Sebovi udržela čtvrtou pozici, kterou ji předal Kristián. Sebastián se s tím vůbec nepáral. Byl naprosto parádní, a přivezl mi třetí pozici. Jakmile se mě dotknul, vyrazila jsem do posledního úseku celých štafet. Jela jsem za letos skvělým Norskem a Itálií. Zase na mě čekal dvakrát ten příšerný kopec, ale nedalo se svítit. Musela jsem to zvládnout. Fanoušky nemělo cenu vůbec zmiňovat, a tak jsem dál jela soustředěně, až na střelnici, kde jsem si lehla, a uklidňovala svůj dech. Jeden, druhý, třetí, předposlední a poslední. Dneska tolik nefoukalo, takže se střílelo docela dobře. Díky tomu jsem se vydala na poslední úsek na druhé pozici. Hnala jsem se za Norkou, a dala jí tak najevo, že nic ji nedám zadarmo. Ani ten kopec mě neodradí. Zrovna jsem se do něj škrábala, ale šlo to docela dobře, podařilo se mi nějaké síly nabrat v tom času, který byl mezi koncem vytrvalostního závodu a začátkem tohoto. Konečně nahoře, a já mohla v pohodě, a v klidu běžet za Norkou. Už jsme byly znovu na střelnici a tentokrát ve stoje. Bylo bezvětří, což bylo naprosto skvělá situace. Díky těmto podmínkám jsem měla na střelnici pohodu, a tak jsem nezaváhala. A vydala se hned v závěsu za Norskou závodnicí. Oběma nám to muselo být jasné, že o první příčku budeme opět bojovat. Stále jsem se jí držela jako klíště, a připravovala se na poslední metry. Jakmile jsme vjeli na stadion, začal teprve ten pořádný boj. Vjela jsem si do druh dráhy a sprintovala, co jsem jenom mohla. V cíli jsem už viděla nachystaný celý svůj tým, a to samé i Norsko. Ještě jsem vykřesala poslední síly a dojela o chloupek rychleji, než samotná norská závodnice. V kleče jsem se snažila vydýchat a vstřebat fakt, že jsme to dokázali. Když jsem se postavila na nohy, Sebastián mě málem sestřelil radostí. Stály jsme dlouho v objetí, a muselo to už vypadat velice zajímavě. "Si absolútne fenomenálna!" zašeptal mi do ucha. "Díky," zafuněla jsem. Byla jsem ráda, že mě pustil, mohla jsem si odepnout lyže. A čekal nás ceremoniál.

Další medaile, kterou mi již nikdo nevezme. Byl to skvělý pocit. Seděli jsme na večeři. Byla jsem příjemně unavená. "Jeli jste naprosto parádně, musím vás pochválit," řekl trenér spokojeně. Když jsem dojedla, rychle jsem se podívala po ostatních. Nemohla jsem si pomoci, musela Sebastiána trochu nepozlobit. Vyzula jsem si ledabyle zavázané tenisky. Jelikož jsem seděla naproti něj, měla jsem k němu super přístup. Svou bosou nohou jsem se dotkla jeho lýtka, a pak jela nahoru až nad kolena, kde jsem se zastavila. Sebastián poskočil tak, že se kolenem bouchnul o stůl. Věnoval mi pohled. "Štípla tě vosa, nebo co?" zeptal se kouč. Já se pomalu rozesmála. "Nie, chytila ma kŕč," řekl rychle a napil se. Kouč jen podezřívavě kývl. Rychle jsem si obula tenisku a šla do svého pokoje, kde jsem se pořádně rozesmála. Zlobit Sebastiána byla neskutečná psina, a kór když to vůbec nečeká. Sedla jsem si do křesla a vzala do ruky Lazara. Posledních zhruba dvacet stránek, už jsem ji chtěla mít přečtenou. Jenže se ozvalo tiché zaklepání, a věděla, že čtení bude muset počkat. Za dveřmi nestál nikdo jiný než Sebastián. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. "Vysvetlíš mi, ako je možné, že sa tvoja sladká noha, objavila z ničoho nič na mojom stehne?" posadil se na moji postel a založil si ruce na prsou. "Já nevím," řekla jsem a musela jsem zrudnout. "Priznaj si to, ty ma proste rada provokuješ!" řekl s úsměvem. "Možná," rozhodila jsem rukama. "Akonáhle mi dôjde trpezlivosť, budeš rada, keď sa z pomsty ľahko dostaneš!" řekl a zatvářil se velice důležitě. Udělala jsem na něj obličej, který říká jasně: haha, už se tě bojím. Jenže na ten popud Sebastián vstal, hodil mě na postel a začal mě lechtat. "Hej!" smála jsem se a během toho jsem se snažila vyprostit, ale marně. "Čo povieš teraz no?" zeptal se. "Prosím, nechej toho," řekla jsem mezi smíchem. "A čo za to?" zeptal se a stále mě lechtal. Se smíchem jsem sebou smýkala sem a tam, a u toho se bála, že Sebastiánovi nechtěně vykopnu zub, ale co se dalo dělat. "Cokoliv," špitla jsem. Na to mě pustil. Na zádech jsem se vydýchávala, měla jsem pocit, že jsem právě dojela nějaký nejlíp vytrvalostní závod. Nademnou se objevil Sebastián. "Hovorila si čokoľvek?" zeptal se. Ihned jsem zalitovala toho, že jsem něco takového řekla, ale on by mě jen tak nepustil. Čekala jsem, co bude. Lehl si ke mě na bok a pohledem mě skenoval. "Nad čím přemýšlíš?" otázala jsem se, když se odmlčel. "To je tajné," řekl. Zamračila jsem se. "Kouč si začíná všímat změn kolem tebe," nadhodila jsem se a rozesmála se. "Tiež som si všimol, ale je mi to jedno," řekl Sebastián. Kývla jsem. Jemně mě políbil.