Návrat

6.

Další den v Östersundu znamenal také, další závod. Jednalo se o vytrvalostní závod, což bylo velmi namáhavé. Modlila jsem se, abych opět nebyla osprchována pivem, abych si nemusela každý den umývat vlasy, když to není nutné. Musela jsem si přivstat, jelikož ženy začínají v deset hodin dopoledne, aby se stihli oba závody. Dorazila jsem na snídani jako poslední, pozdravila se se Sebastiánem. "Ako si sa vyspala?" otázal se mě Sebastián a kousl si do chleba s máslem a džemem. "Spala jsem jako zabitá," řekla jsem. "Kiež by bola," uslyšela jsem Nelu. Přeběhl mi mráz po zádech. "Omlouvám se, ale nemám hlad," řekla jsem a vstala. "Počkaj, to ako fakt?" vypískl Sebastián. "Ano," řekla jsem a vrátila se do svého pokoje. Ležela jsem na posteli a koukala do stropu. Bylo mi malinko nevolno. Musím se vzchopit, za dvě hodiny mě čeká docela těžký závod. Nechápu, co mě to tak dostalo. Možná jsem počítala se vším, jen ne s tímto. Vzdychla jsem a přinutila se chystat.

VYTRVALOSTNÍ ZÁVOD

Byla jsem oblečená v kombinéze a připravená na start. Budeme startovat v třicetivteřinovém rozestupu. Upravila jsem si rukavice, a již se soustředila na start. Po chvíli přišla fronta i na mě, a tak jsem vystartovala. Tentokrát jsem startovala jako sedmá. Snažila jsem se držet se všech závodnic, které byly přede mnou, a asi dvě jsem předběhla, tudíž jsem byla na pátém místě. Nesmím však přepálit začátek, vždyť mě čekají čtyři střelecké zastávky. A dohromady patnáct kilometrů. Nic příjemného. Fanoušci se vůbec nezlepšili, ale aspoň zatím po mě nic neletělo. Vyběhla jsem menší kopeček a pomalu a jistě se blížila k první střelecké položce. Lyže byly opět famózní, a proto nebylo divu, když jsem za chvilku už ležela na střelnici a urychleně uklidnila svůj dech. Vystřelila jsem. Trefa! A takto se mi podařilo sestřelit zbývající čtyři terče. Nyní jsem se objevila na příjemné třetí pozici, ale stále nebylo nic rozhodnuto, a k tomu jsem neměla moc velký náskok na čtvrtou Italku. Nakonec mě doběhla. Nechala jsem se předběhnout. Tušila jsem, že nyní to přežene, a pak už nebude moct. Objevili jsme se na střelnici podruhé, a pro změnu budeme střílet ve stoje. Takže jako tradičně, hůlky položit na zem, sundat malorážku, namířit, uklidnit se, a vystřelit. První sestřelený, druhý, třetí, čtvrtý, a pátý. Sama jsem koukala, jak jsem dokázala takto rychle zastřílet. A uháněla jsem zase na trať na první pozici. Opět jsem se snažila držet to nejoptimálnější tempo, abych to nějakým způsobem zvládla vydržet až do konce. Projížděla jsem kolem trenérské zóny, kde mě povzbuzoval pan Hrdovský, což byl v Östersundu jediný, kdo to dělal. I tak jsem za to byla ráda. Běžela jsem dál a dál, až jsme byla nejblíž fanouškům. Pomalu se z jejich nadávek stala tradice. Rychle jsem to hodila za hlavu a vjela na střelnici, kde budu střílet zase v leže. Namířila jsem na první terč a nemýlila se. A takto jsem pokračovala. Jela jsem úplně osamocena, ale soupeřky mě doháněli. Bude to ještě těžké obhájit dosavadní první příčku. A nedokázala jsem ji udržet, alespoň prozatím. Nechala jsem Norku, ať mě předjede, ale třetí jsem to nepovolila, a pořád se držela závodnice Norska. Chyběla nám jen poslední stojka, a to bude ještě zajímavé. Stále jsem se držela Norky, a na paty mi šlapala Němka. Poslední střelnice, díky bohu. Začínala jsem toho mít plné brejle, jak se říká. Namířila jsem na terč a vystřelila. Trefila jsem se, a ostatní jsem sestřelila také. Ještě to zvládnout po běžecké stránce a bude to dobré. Norka, i Němka zastřílely také čistě, takže se za pět vteřin za mnou hnali. Říkala jsem si ještě kousek, ale šlo to již ztuha. Chtěla jsem si nechat ještě trošku sil na závěrečný finiš. Jak jsem se blížila k cíli, měla jsem pocit, že mi nohy vypovídají službu. Snažila jsem se nepanikařit, a nějak to zvládnout. Když jsem se objevila na stadionu pár metrů od cíle, Norka přejela do vedlejší dráhy a začala sprintovat. A já na nic nečekala, a dělala to samé, co ona. Vypadalo to, že jedeme stejně. Ještě jsem vyhrabala poslední síly, ani nevím odkud a ještě přidala. Na to Norka pořád byla schopná reagovat a tak znovu přidala. Bohužel, na to už jsem síly nikde nenašla, a tak jsem skončila o kousíček za ní. Tak mám stříbrnou medaili. Myslím si, že moje jízda nebyla špatná. A znovu si mě přišli zkontrolovat, abych asi neusnula na vavřínech.

"To bol neskutočne napínavý pretek, to ti teda poviem," řekl mi Sebastián, když jsem šla úplně unavená z předávání medailí. "To si dokážu živě představit," řekla jsem a malinko se usmála. "Bola si úžasná, pekne si bojovala až do konca," dodal. "Děkuji, budu ti fandit," řekla jsem. "Vďaka," řekl a plácli jsme si. Dorazila jsem do svého pokoje a stříbrnou medaili jsem dala k dvěma dalším. Byl to skvělý pocit. Pustila jsem si notebook a sledovala závody mužů. Podařilo se mi usnout, tudíž jsem ze závodu nic neměla. Vzbudila jsem se až na konec. A zjistila jsem, že Sebastián dojel na krásné bronzové příčce a Kristián na osmé příčce. Tak přece dělají Slovensku radost. Dokonce byl Sebastián u rozhovoru. I hned jsem si zesílila zvuk. "Sebastiáne, jak se vám dneska závodilo," padla první otázka. "Počas pretekov som sa cítil dobre, a bežky boli skvele nachystané, takže sa mi jazdilo na jednotku," řekl Sebastián, tím svým krásným hlasem. "Sebastiáne, máte dobrou pozici i pro závod, který se jede pozítří, jaká bude vaše taktika?" padla další otázka. "No taktika bude si oddýchnuť, a v závode hlavne nepokaziť streľbu, " odpověděl závodník. "Sebastiáne, gratulujeme a hodně štěstí," řekl reportér. "Ďakujem,"

Začala jsem zjišťovat, že mám Sebastiána plnou hlavu. Nesmím se do něj zamilovat, jeho pověst by utrpěla. Nad čím to přemýšlím, je si toho jistě moc dobře vědom, a beztak by mě nechtěl. Přestala jsem nad tím přemýšlet. Byla jsem docela unavená, a v břiše mi již kručelo. A tak jsem se sbalila a šla na oběd. Do restaurace jsem přišla úplně poslední. "Tak už tu máme všechny členy," spokojeně podotkl trenér. Jen jsem kývla. "Gratuluji," řekla jsem Sebastiánovi. "Ďakujem," řekl s úsměvem. "Pozerala si sa na štadióne, alebo v televízii?" zeptal se. "Přímým přenosem z notebooku," špitla jsem a podívala se před sebe na stůl. "Aha," řekl. "Len som sa chcel opýtať, prečo si sa ráno vôbec neraňajkovala?" zeptal se zvědavě Seb. "Udělalo se mi nevolno, ale pak to přešlo," řekla jsem a hodila na Nelu krátký pohled. Sebastián jen kývl. "Čo máš v pláne zajtra, keď je to voľno?" vyptával se dál. "Netuším," řekla jsem. Najednou Sebastián poskočil na židli. "Au!" vypískl Sebastián a podíval se na Kristiána, který dělal, že o něčem neví. Nechápala jsem, co to má znamenat, a tak jsem to nevnímala. Konečně donesli jídlo, již jsem byla hladná, a tak do mě oběd vletěl, jako do žáby. Napila jsem se a poté jsem se zvedala k odchodu. Znovu jsem si všimla, že Sebastián znovu nadskočil, a díky tomu si zašpinil tričko. Vypadalo to, že mi chce něco říct, ale nejspíš ho Kristián umlčel. Zakroutila jsem hlavou a pospíchala do svého pokoje.