Návrat

5.

Ráno jsem se proudila s vědomím, že dneska nás čekají smíšené štafety. Tuto disciplínu jsem moc neměla v lásce. Byla jsem z myšlenky, že když něco pokazím, víc nervózní, než ze závodů, které jezdím sama za sebe. V tomto případě, když jeden závodník něco pokazil, vezli se s ním všichni ostatní. Udělala jsem hygienu a hned poté šla na snídani. Cestou jsem se potkala se Sebastiánem a tak jsme šli společně. "Tešíš sa na štafetu?" otázal se mě můj kolega, který šel vedle mě. "Docela ano," řekla jsem a letmo na něj pohlédla. Byl moc hezký. Líbil se mi. Styděla jsem se, a proto jsem raději hleděla všude jinde, než na něj. "Docela, to neznie moc nadšene," řekl mi a uchechtl se. "Možná je to tím, že je to náročnější, než ostatní závody," řekla jsem, když jsem se posadila na své místo, a on hned vedle mě. Sebastián na mě hodil tázavý pohled. "No, když něco posereš, tak se s tebou vezou i ostatní," namítla jsem. "Aha," přikývl. "Neboj, zvládneš to," řekl mi a příjemně se na mě usmál. Opět jsem stydlivě sklopila hlavu. Měla jsem dojem, že si nezasloužím, aby se mnou někdo takto hezky mluvil, bez nějakých opovržených a nenávistných pohledů. "Děkuji," špitla jsem a krátce na něj pohlédla. Po chvíli dorazili i ostatní a sedli si k našemu stolu. "Tak pořadí," řekl kouč. "První pojede Nela, pak Aneta, Kristián a uzavře to Sebastián," oznámil nám pořadí. "Nějaké dotazy?" otázal se kouč, ale všichni jsme mlčeli. Mezitím nám donesli snídani. Byly tousty a zelenina k tomu. Docela mi to chutnalo. Mezi námi panovala taková smíšená atmosféra. Kluci se zdáli v pohodě, a uvolnění. Kdežto mezi mnou a Nelou bylo dost dusno. Nemohla jsem se tomu divit. Za všechno si můžu sama.

SMÍŠENÉ ŠTAFETY

Právě se na start chystala Nela. Po ní půjdu hned já, takže i já se pozvolna připravovala na svůj úsek. Co se týkalo mě, budu chtít přivést, co nejlepší pozici pro kluky. A případně smazat nějakou ztrátu, kdyby se to Nele nějak nevyvedlo. Trenér nám popřál hodně štěstí a šel do trenérské zóny. Vystartovalo se právě nyní, a Nela se pohybovalo kole šestého místa. Byla jsem na ni docela zvědavá. Kluci také koukali na průběh začátku smíšených štafet. Po nějaké chvíli se Nela objevila na střelnici. Lehla si, a se svou malorážkou namířila na první z terčů. Trefa! Chvíli na něco čekala. Druhý také trefila. Třetí také, čtvrtý musela opravit, ale pátý už sestřelila, a mohla pokračovat na trať na osmém místě. Pokud to bude do desátého místa, mohla bych se s tím docela dobře poprat. Přemýšlela jsem ve svých myšlenkách. Na mezičase měla na prvního ztrátu dvanácti vteřin, což nebyla taková hrůza. Držela se docela dobře. Na chvíli jsem se soustředila na sebe, a na to, jak bych chtěla běžet a střílet já, že jsem málem propásla, Nelinu poslední střelbu. První sestřelila, druhý také, třetí rovněž, čtvrtý také, ale na tu poslední střelbu opět musela dobíjet. Poté mohla vyběhnout ze střelnice do posledního úseku. Na první pozici ztrácela patnáct vteřin, což se ještě dalo. Pomalu jsem se začala chystat. Nasadila jsem si rukavice, a zalepila jejich suchý zip. Také jsem si upravila čelenku se slovenskou vlaječkou, a zhluboka jsem se nadechla. Nechtěla jsem nic pokazit, a proto jsem byla malinko nervózní. Netrvalo to moc dlouho a Nela dojížděla do cíle, na parádní páté pozici. Již jsem byla nachystaná, až mi předá žezlo. Pomalu jsem vyjela a Nela mě plácla do ramena. Měla jsem pocit, že mi po její ráně ta paže upadne, ale nebyl čas se tím nějak víc zaobírat. Jela jsem za první čtveřicí a držela se jí přesně, jako ve sprintu. Opět se na mě bučelo, či pokřikovalo, nějaké urážky, ale nevšímala jsem si toho. Bylo mi to jedno, alespoň pro tuto chvíli. Už jsem třetí závodnici tuším z Ruska, šlapala na paty. A po nějaké chvíli jsme se objevili na střelnici. Lehla jsem si na červenou podložku a pořádně si chytla svoji malorážku. Hned jakmile jsem uklidnila svůj dech, jsem vystřelila. První, druhý, třetí, čtvrtý a pátý! JO! Vstala jsem jako první a uháněla do další části závodu. Jela jsem první, ale i tak jsem cítila, že soupeřky jsou blízko. Proto jsem se snažila udržovat si tempo na nějaké rozumné úrovni. Zrovna jsem jela kolem fanoušků, a ti neváhali po mě hodit i plechovkou od piva. Nebolelo to, byla poloprázdná, ale ten zbytek alkoholu na mě vystříkl, takže jsem měla na kombinéze flek. Vůbec nijak jsem na tuto událost nezareagovala. Dělala jsem, jako by se to nestalo. Nebylo to příjemné smrdět pivem, ale nedalo se s tím nic dělat. Objevila jsem se naposledy na střelnici. Položila jsem si hůlky a sundala si svoji malorážku ze zad a namířila s ní, na první z terčů. První, druhý, třetí, čtvrtý a pátý. Dala jsem svoji malorážku zpět na záda, vzala si hůlky, a běžela do posledního úseku. Snažila jsem se o malinko zvýšit tempo, abych soupeřkám malinko ujela, a docela se mi to povedlo. Byla jsem ráda, když se mi další pivní sprcha vyhnula a mohla pokračovat až do cíle v rámci možností v klidu. Bučení, pískot, a nadávky neustaly, ale to mě tolik netrápilo, jak to, že smrdím, jako bych celou dobu seděla v hospodě. Objevila jsem se na stadionu, a již předávala štafetu Kristiánovi, který měl docela náskok a měl první pozici. Odešla jsem stranou tak, abych nikomu nezavazela, až si budu sundávat běžky. "Jela si skvele," pochválil mě Sebastián s úsměvem. "Děkuji," "Páchneš pivom," podotkl. "Jo, já vím, hodili po mě plechovkou, kde ještě trocha piva byla," řekla jsem zcela klidně. "To sú prasata," řekl Sebastián a nakrčil nos. Jen jsem pokrčila rameny a z obrazovky sledovala, jak si vede Kristián. Stále se držel na první místě, ale soupeři mu náskok trošku zmenšili. I tak se držel dobře. Nakonec i Kristián celkově zastřílel za nula a zakončujícímu Sebastiánovi předal na parádní druhé pozici. Odepnul si lyže, a přišel ke mě a k Nele. A stejně jako my sledoval Sebastiána, jak bojuje o parádní výsledek. První střelecká položka byla za nula a docela rychle střílel. Vedoucí muž udělal hrubky a dokonce musel jít na jedno trestné kolo, a díky tomu se Sebastiánovi otevřela první pozice, a docela solidní náskok v podobě patnácti vteřin. Ještě kousek, Sebastiáne! Moje hlava fandila Sebastiánovi, a nechala jsem se tím úplně strhnout, přesně, jako včera u notebooku. Když se objevil na poslední střelbě, všichni jsme to prožívali. Když zastřílí za nula, budeme první. Takže jsme všichni byly nervózní, a bylo to takové napínavé. JOOO! Za nula. Mohli jsme slavit zlatou medaili.