Ty to dokážeš Clarková

Jennifer Clarke

Svou práci jsem nenáviděla. Neustále kecy ostatních podnikatelů mě dováděly k šílenství. Seděla jsem v obrovské kanceláři na dřevěné židli, moc dobře se mi neseděli. Byla jsem v devátém měsíci a každou chvíli jsem čekala na příchod své holčičky. Znuděně jsem pozorovala hodiny, které visely naproti mně. Zdálo se mi, že se ta ručička vůbec nehýbe. Sledovala jsem ji snad celou věčnost. A ona nic. Musela jsem si rukou podepřít hlavu abych tam neusla.
"Co myslíš Jenny.„ Tahle věta mě donutila přestat přemýšlet nad zbytečnostma a začít vnímat konverzaci mých kolegů. Netušila jsem kdo to řekl ani o čem se bavili tak jsem byla šťastná, že jsem ze sebe vymáčkla aspoň tohle: "Jo mně se to líbí. Je to super nápad.„ Můj kamarád Tom na mě hodil ten jeho starostlivý pohled, který jsem moc dobře znala. Obvykle mě tenhle dobře známý pohled pěkně naštval. Nesnášela jsem když se o mě někdo staral a opečovával mě. Odjakživa jsem zvládala všechno sama. A ničí pomoc nebo starost jsem nepotřebovala. Ale ten den byl jiný než všechny ostatní. Mrkla jsem na Toma aby věděl, že jsem v pořádku. Pousmál se, jenže ten úsměv, který použil mi říkal: "Holčičko tohle by ti nikdo neuvěřil. I kdyby byl slepý.„ To už jsem se neudržela a urazila se. Naštvaně jsem sklopila zrak ke stolu. Ležel na něm můj linkovaný papír. Nabylo na něm ani slovíčko. Prostě vůbec nic. Zato Emma sedící vedle měla papír popsaný od zvrchu dolů. Nahlas jsem si povzdechla. Najednou jsem se stala středem pozornosti asi padesáti dalších podnikatelů. Bylo mi to trapné, proto jsem rychle vzala svou propisku a začala si od Emmy opisovat zápis. Cítila jsem se jako na základce u písemky z matiky. Sedávala vedle mě šprtka. Myslím, že se jmenovala Kate. Byla to fajn holka. Já jsem jí zařídila rande s klukem, který se jí líbil a ona mě nechala opisovat výsledky. Jednou ale udělala chybu. Učitelka přišla na to, že od ní opisují a rozesadila nás. Od té doby jsem z matiky nosila čtyřky, pětky. Občas když se na mě štěstí usmálo, jsem domů přinesla i nějako tu trojku. Byla jsem sotva v polovině toho dlouhého textu, když někdo z druhé strany stolu u kterého jsme seděli řekl: "Děkuji za vaši přítomnost kolegové. Pro dnešek bychom to asi ukončili.„