Ty to dokážeš Clarková

Peter Roderick Clarke

Cesta byla nekonečná. Měl jsem plnou hlavu myšlenek a špatných předtuch. Co kdybychom do nemocnice přijeli pozdě? "Ne Peter nepřemýšlej o tom.„ řekl jsem si pro sebe. Doufal jsem, že moje instinkty nejsou poprvé za život pravdivé. Myslím, že Jenn taky přemýšlela ale já jsem jí nevnímal. Každá zatáčka byla tak příšerně zdlouhavá. Byla zdlouhavá jako hádky hereček o roli Julie nebo co. Ano i toto se stává. Není to tak jak to většinou divadelní herci říkají
"Jsme jedna velká rodina.„ to teda určitě ne. Některé mladé pipky jsou schopné pohádat se i o roli křoví. To jsou pak hádky, že se musí zapojovat i rejža (režisér) Ono jim ani nejde o tu roli tak jako o jejích hrdost a o povýšení nad tou druhou. Na cestě jsem uviděl ceduli s nápisem: Londýn 10km. Pomalu ze mě opadal strach z pozdního příjezdu. Pak už následovala cedule: Londýn. Do nosu mi vlezla ta známá vůně velkoměsta, která se nezapomíná. Byl jsem šťastný, že jsme to stihli ale bylo tu něco dalšího. Naskákala mi husí kůže při pomyšlení na to jak jsem u Bennettova porodu odpadl. Prostě jsem to nedal. "Nesmí se to opakovat Petre. Už je to podruhý. To dáš! Nesmíš tam Jenn zase nechat samotnou.„
tohle už jsem zašuškal, sice tak, že mi nešlo rozumět ale i tak se na mě Jenn dívala jejím všude proslulým pohledem, kterým mi naznačovala, že jsem pitomec a jestli jsem v pořádku. Zaparkovali jsme u nemocnice. Vytáhl jsem Jenny z auta a rychlým krokem jsme šli k recepci. Sestřička si ji převzala podávala mi zelené nemocniční oblečení "Vy jste tatínek?" Hrdě jsem přitakal. "A chcete být u porudu?" zeptala se sestra. "Samozřejmě." odpověděl jsem na otázku i když trochu nejistě. "Tohle si oblečte." nakázala mi jako bych byl její syn ale konfliktům jsem se chtěl vyhnout "Dobře. Kam mám pak přijít?" byl jsem tu před třemi lety a nebyl jsem si jistý. "Půjdete rovně pak doprava. Uvidíte tam dveře s číslem 268." tohle už řekla celkem vlídně. "Děkuji sestřičko." Odešla na ten pokoj i s Jenny. Rychle jsem na sebe hodil ty nemocniční hnusy a rozběhl jsem se za nima. Zaťukal jsem na dveře. Když jsem je otevřel, stál tam namachrovaný od pohledu i arogantní doktor. "Tatínku na chvili se sem posaďte. Za hodinu se vrátím." Když promluvil změnil jsem na něj názor od základu. Byl to celkem fajn chlap. Hodina vůbec neutíkala. Snažil jsem se Jenny rozptylovat ale nepomáhalo to. Myslím, že jí to jen naštvalo. Hurá ten doktor konečně přišel. "Tak maminko. Jste připravená?" řekl. Jenn přikývla. Taky neměla navybranou. Už jsem to cítil. Kolena se mi začala podlamovat. Neudržel jsem rovnováhu a omdlel jsem. Jako minule. Moc si toho nepamatuju jen černo a hlas sestry, která mě odvezla na pokoj pro odpadlé tatínky. "Ty jsi tomu zase dal Petre...."