Ty to dokážeš Clarková

Peter Roderick Clarke

Všechno jsem odhodil a s Bennettem jsme vyběhli z kůlny. Běželi jsme po té zablácené cestičce, začínal jsem být pěkně nervózní. Ale v tu chvíli nad tím moc neuvažujete. Prostě jen běžíte a všechno kolem, je vám jedno. Doběhli jsme k hlavním dveřím. S Bennem jsme sklopili hlavy ke špinavým botám. Mrkli jsme na sebe a v těch špinavých botech jsme šli dovnitř. Kdyby nás viděla Jenny, zabila by nás. Ta měla těď ale na práci asi důležitější věci. Balila si do porodnice. Jako kdybych jí to neříkal milionkrát ”Jenny prosím sbal si ty věci předem ať potom nemusíme tak spěchat„ ale ona ne. Zase to nechala na poslední chvíli. Je tak strašně umanutá, tvrdohlavá. Člověk se jí snaží pomoct a tehdy když jsem se zmínil o balení ona se na mě vražedně podívala a prohodila ”Hele Pete. Nech to na mě. Rodit budu já ne ty.„ Ty její argumenty jsem miloval, byla tak roztomilá když se zlobila. Občas když se pořádně naštvala, zakázala mi chodit na pivo. To už mi zas tak roztomilá nepřišla. Hodila do tašky ještě ručník. Já jsem popadl do jedné ruky Bennetta a do druhé tašku. Naskákali jsme do našeho tyrkysového auta. Popravdě tyrkysové nebylo, bylo zelené, teda alespoň podle mě. Jenn tvrdila, že je modré. Možná měla pravdu. Přece jenom je to ženská a ty mají barvičky v oku. Ale já jsem si vždycky hrdě stál za svým názorem. Po čase mě ty konverzace o barvě našeho auta přestaly bavit. A tak jsem se rozhodl akceptovat, že máme tyrkysové auto. Bennetta jsme hodili k babičce, bydlela kousek od nás v menším, dřevěném domečku. Pak jsem se rozjel směrem k nejbližší porodnici. Jenže v ten moment opět promluvila Jennina tvrdohlavost
” Chci jet do Londýna Petre.„ za ty roky už jsem věděl, že hádka s ženou nemá smysl... V nejbližší zajížďce k cizímu domu jsem otočil auto. A jeli jsme do LONDÝNA.
 

      Další kapitola je tu. Byla bych ráda za jakoukoliv podporu (sdílení, hlasování, přečtení atd.) Budu se teď snažit psát vic, protože tady máme karanténu. A já se nudím. V neděli další kapitolka...