Už se nechci světa bát.
Přátelům musím lhát,
o tom jaká je moje nálada,
ale to pochopíte až skončí tato balada.
Svět je plný lidí
a ani jeden mě nevidí.
V rohu vždy sedím
a na lidi jen hledím.
Klepou se mi z toho ruce,
v tom zrak odvrátím prudce.
Už nechci sedět sama,
ale z mluvení mě bolí hlava.
Možná je to takhle lepší.
Pro ostatní bude život hezčí.
Nikomu se mi svěřit nechce,
každého zklamu lehce.
Tak jsem jen já, se srdcem uvězněným
a se svým slabým tělem zjizveným.
Ruce svázané chybami a lstí,
nohy chycené minulostí.
ČTEŠ
Malé množství poezie
PoetryNáhodné básně, které většinou nekončí šťastně. Pokud tě napadne téma, o kterém by si chtěl/a báseň, stačí mi napsat. :)
