Bezejmenná Dívka (Harry Potter fan fikce)

,,Říkejme jí "Stříbřenka"

Uprostřed Zapovězeného lesa kam se lidská noha neodvážila, se nacházel na malém dubu maličký domek ze dřeva a v něm ležela na posteli vystlané mechem drobná dívenka s dlouhými stříbrnými vlasy až nad kotníky plných kapiček rosy. Dívce bylo asi tak kolem 11 let, měla průzračné šedivé oči a rty zbarvené trochu do fialova. Chodila bosa, ale na sobě měla šaty utkané z stříbrných pavučin a místo korunky většinou nosila věneček upletený z květin (nejčastěji z sedmikrásek ty měla nejraději). Celkově svým vzhledem připomínala vílu, ale nebyla vůbec namyšlená, vlastně ani nevěděla, že existují jiní lidé. Jediný důvod proč vlastně umí lidskou řečí je, že se "přátelí" s kentaury (respektive s Banem). Dívka neví odkud pochází ani o svých rodičích a už vůbec netuší jak se jmenuje a však Bane ji nazývá "Stříbřenka".

Když dívka vstala z mechové  postele seskočila z dubu a zaběhla za něj spatřila svoji malinkou studánku, která byla hluboká cca 0,25m ani ne. ( Ona to nepočítala a já taky ne a tak jsem to zaokrouhlila, bohužel jenom na setiny/já vím špatný vtip :( )Poté co naše "Stříbřenka" doběhla, až k studánce opláchla si obličej, chvíli na to se dívala na pohybující se hladinu vody, na které spatřila tvář mladé dívky, která nevěděla co je zač. Věděla, že i zvířátka v lese mají své rodiče a sourozence, ale co ona? To byla záludná otázka. ,,Kdo jsou mí rodiče? jestli nějaké mám. Žádní další lidé přece nejsou, nebo snad ano? Bane by mi určitě nelhal...'' Tiše si říkala sama sobě pro uklidnění.

Najednou dívku zahřál na krku  teplý dech, vstala odvrátila svůj pohled od studánky a spatřila nádherného třpytivě bílého jednorožce, který vypadal ještě mladě. ,,Tak koukám, že už si mi přiběhl Filipi. No, kdo je můj velký jednorožec? no, přece ty! jenom ty!'' Zašišlala dívka a pohlédla              do velkých černých očí jednorožce. ,,Počkej tady a ne, aby si se díval! Něco pro tě mám...'' Dívka začala lézt po dubu a konečně seskočila z domku. V ruce držela sytě červené jablko, Filipi                se do něj ochotně pustil avšak polovinu jablka nechal a hlavou mrskl směrem k ní, jako kdyby jí ho chtěl podat. ,,Ale Filipi, to je přece pro tebe a navíc už jsem jedla.'' Filipi se však nenechal odradit i když "Stříbřenka" o 2 kroky ustoupila a tak jablko položil na zem před sebe a kopytem do něj strčil, tak že se odkutálelo k stříbrnovlasé dívce. Dívka se tedy pro jablko sehnula, aby se jednorožec neurazil a kousla si do něj.

  Zbytek odpoledne, už strávila s jednorožcem. On ji povozil na malé louce na úplně druhé straně lesa od Bradavic, o kterých dosud děvče nic netušilo.

Byl večer a Stříbřenka se rozhodla vypravit se na své nejoblíbenější místo. Ten večer bylo chladno a mírně větrno, proto měla dívka menší problémy, jelikož její dlouhé stříbrné vlasy jí chladný větřík vál do tváře. Ale děvče bylo zvyklé, přece jen to nebylo poprvé a s porovnáním co zažívala přes chladné zimní večery, byla tato menší procházka nic. Když děvčátko dorazilo na místo, rozběhla se k malému potůčku, ve kterém se odrážel stříbrně třpytící se měsíc. Děvče hned začalo provozovat svoji nejmilejší aktivitu - tanec. V měsíčním svitu by jste jí nerozpoznali od víly, vypadala jako něco vznešeného, nadpřirozeně  překrásného a jednou větou by se nedala popsat. Když však stříbrná dívka chtěla lehce povyskočit a ladně dopadnout jako baletka, špatně dopadla a v jejím kotníku začala pulzovat nepříjemná bolest. Dívka, se doplazila k potoku, kde smočila chvíli svůj bolavý kotník, mezitím měla čas přemýšlet nad různými věcmi. Pohlédla na pohybující se hladinu potoku a spatřila obraz dívky, která netuší kdo doopravdy je. Nikdy si však děvče nevšimlo, jak se časem změnilo. ,,Takto dlouhé vlasy jsem neměla a vždy jsem měla takhle podivně dlouhé nohy? Co to!!! moje hruď nějak roste!'' Děvče teď jak sama zjistila už spíše mladá dívka spustila krátký hysterický pláč, který jak už jsem napsala byl krátký, jelikož Stříbřenka sama nevěděla jak zareagovat, jen si představte kdyby jste vůbec nic netušili    o vašem těle a najednou přijde při pohledu ta otázka: ,, Co to se mnou sakra je?!'' A tak si Stříbřenka naposledy otřela poslední slzičku a všimla si, že nepříjemná bolest jejího kotníku zcela zmizela. Dívka, už tedy neměla sebemenší důvod proč u potoka zůstat.

Stříbřenka stála pod svojí maličkou chaloupkou nacházející se na dubu. ,,To zvládneš!'' přemlouvala sama sebe, když na dub měla vylézt. Už se držela pevné větve, na které z největší části se chaloupka nacházela, když v tom jí podjely nohy a kotníkem jí chvílí projela ta samá bolest. Dívka se však pevněji chytla oběma rukama silné větve a přitáhla se k ní. Díky svým dlouholetým zkušenostem dostáváním se domů a z domu se Stříbřence nic nestala a nad tím podklouznutím mávla rukou. Vešla tedy dovnitř a posadila se na svou "postel," vystlanou mechem a nechtěla, už bloumat nad neuspokojujícími myšlenkami, tak zamhouřila své okouzlující stříbrné oči a tvrdě usnula.

Já vím celkem nudná kapitola, ale je to můj první příběh a navíc první kapitola, kde jste měli možnost poznat hlavní hrdinku "Stříbřenku," která se možná dozví, že vše co jí řekl Bane není úplná pravda... Ale nechte se překvapit, snad brzy napíši další kapitolu a trochu více akční. A pokud se vám tato kapitola líbila můžete mě podpořit v komentářích, budu moc vděčná za vaše názory, či za vaše nápady. Také se moc omlouvám, jestli tam mám nějaké pravopisné chyby. Doufám, že si přečtete pokračování a jsem vám moc vděčná, jestli jste tuto kapitolu dočetli dokonce, protože na Wattpadu je spousta skvělých příběhů  a vy tu ztrácíte čas zrovna s mojí "Stříbřenkou." Tímto vám chci poděkovat a u další "Stříbřenky," NAPSANOU!!!!!!!! :D