Bezejmenná Dívka (Harry Potter fan fikce)

Trpět za lež

Filipi pořád doufal, že se mu maminka vrátí a do Stříbřenky strkal hlavou, jakoby chtěl naznačit, že má rychle odběhnout pro nějaké byliny a mamince pomoct. Stříbřenka se mu bála říci pravdu, proto se v rozpacích rozhodla odběhnout pro nějaké ty byliny i když moc dobře věděla, že je pozdě.

Stříbrná dívka už byla asi v polovině cesty, pořádně ani nevěděla kam běží a v jaké části lesa se nachází. Z dívčiných očí se začaly linout slzy velké jak hrách, pořádně ani nevěděla co dělá. Ale jediné co doopravdy věděla, je pro koho to dělá, snažila se oddálit zklamání svého nejlepšího přítele a to by udělala jen pravá kamarádka, protože by nechtěla aby byl její přítel nešťastný.

Doběhla na nějakou malou mýtinku, pořádně ani nevěděla co trhá, byla tma, že by se dala krájet, jen droboučké světlušky jí svítily na cestu. Natrhala prostě vše co jí přišlo pod ruce. Dívka si uvědomila: ,,Co když trhám něco jedovatého? Mohla bych to celé ještě zhoršit..." začala si mluvit pod vousy. Stříbřenka si stoupla na špičky jako baletka a nastavila natrhané rostlinky proti zářícímu měsíčnímu svitu.

Když bezpečně věděla, jaké rostlinky nasbírala, uháněla tryskovou rychlostí zpět a začínala mít takový pocit, že se ztratila. Cítila jakousi magickou energii, která ji vedla k nějakému místu, byla jako v transu. Absolutně nevnímala, co se kolem ní děje, pomalu jí z rukou začala vypadávat malá bílá kvítka a ona jakoby nic. Jediné co jí teď zajímalo, bylo to nažloutlé světlo, které se zvětšovalo, jakmile se k místu začala přibližovat. Už cítila, že cíl je na dosah, potom si však vzpomněla na svého nebohého jednorožce. Najednou se prudce otočila a rozeběhla se opačným směrem. Byla už dost vyčerpaná, viděla dost rozmazaně, před ní se objevila strmější cesta, kterou by to měla rychleji a tak se jí vydala. Ze začátku dívka postupovala opatrně dost to klouzalo. Potom se rozhodla zrychlit, protože tímhle tempem by tam byla příští rok. Ozvala se rána. Stříbřence to podklouzlo, všechno ji bolelo, snažila se zvednout, ale podívala se na svůj kotník, který jí v tom bránil, protože byl zaklíněný v kořenu stromu. Od kotníku začala proudit nepříjemná bolest, která se za chvíli dostala po celém jejím těle. Stříbřenka se začala litovat, poté začala litovat své lži. ,,Měla jsem mu říci pravdu, přátelům by se nemělo lhát.  Alespoň trpím právem, protože si to zasloužím... Ach, chudinka Filipi..." takto si pro sebe mluvila, až se úplně zhroutila. Po tváři se jí linuli horké slzy. Dívala se na svůj bolavý zaklíněný kotník, který už byl nyní, kvůli její snaze vyprostit kotník z kořene stromu odřený. Zmohla ji únava, začala pomalu přivírat oči, polkla poslední slanou slzičku a sledovala jak s jejího kotníku stéká teplá rudá tekutina, která zbarvuje květy bílých rostlin, které natrhala do červena.

Její tělo ozařoval jasný měsíční svit, avšak zanedlouho se nad jejím křehkým tělem objevil tmavý stín mohutného muže...

Ahojky!!! doufám, že se vám tato pochmurnější kapitola líbila. Schválně kdo z vás, by něco takového pro svého přítele udělal? Protože každý asi chce, aby byli vaši přátelé šťastní a zvláště pokud nemáte zrovna mnoho přátel jako Stříbřenka, která se kamarádí s lesní zvěří a s přítulným jednorožcem jménem Filipi. Nebojte bude další kapitola a chápu, že si podle tohoto zakončení této kapitoly si můžete myslet, že nedej bože zemřela. A jestli vás napadá komu patří ten stín na konci, tak nezapomeňte napsat do komentářů a určitě napište nějaký svůj názor na tuto kapitolku. Jestli se vám tato část líbila tak dejte hvězdičku, protože je to pro mě neskutečná motivace a pokud ji nedáte, tak jsem stejně ráda za vaše přečtení, jelikož na Wattpadu jsou neskutečně skvělé příběhy a vy jste se zrovna rozhodli přečíst si mojí "Stříbřenku," ale to už se opakuji takže NAPSANOU!!! :D