Dopis bez písmen /Housetrix/

1

,,Teodore přestaň dohajzlu!" snažil jsem se bránit. Moje chabé tělo další rány pomalu nezvládalo, sesouval jsem se k zemi. ,,Budeš poslouchat ty malá kurvo!" zařval a já se sebou nechal zacházet, jako s hadrovou panenkou. Neměl jsem sílu na nic. Nic. To teď ze mě bylo. Pouhopouhé nic. Cítil jsem jak se o mě otírá, znovu jsem nechtěl. ,,Jakube poddej se ty svině." Nechtěl jsem, tak moc jsem nechtěl. Kde jsou ty časy, kdy jsme chodili spolu za ruce, něžně mě líbal a nosil na rukou, jako svoji princeznu? Mám spíš říci prince?

Po jeho silné pěsti, která poctila mou tvář jsem se opětovně vrátil do reality. Schodil mě na kolena a nemilosrdně mi vrazil jeho penis do pusy. Určoval si vlastní tempo a já brečel. Tak moc. Nechtěl jsem. Když jsem cítil, že už bude věděl jsem, že pokud to nespolykám bude zle. Moc zle.

S jeho hlasitým vzdechem se mi udělal do pusy a já to jako poslušná děvka spolkl. Bál jsem se ho. Tak moc jsem se bál. Věděl jsem co přijde, ale zatraceně jsem to nechtěl. Otočil mě a já byl na podlaze, ubrečený a naprosto neschopný.

,,Za to, že jsi to jako poslušná děvka spolykal budu hodný," zavrčel mi nadrženě do ucha. Nemělo cenu se bránit. Bez přípravy, bez ničeho do mě na jeden příraz vrazil a hned začal zběsile přirážet. Nedbal na mé potěšení, nýbrž jen na to své. Bolelo to, moc to bolelo. Dřív to takové nebylo. Dříve byl jemný, láskyplný. Dnes? Jen chtivá bestie toužící jen po jednom. Sexu.

Po jeho hlasitém vzdychu naposledy přirazil, vytáhl ho ze mě a párkrát do mě ještě kopl, prý abych nic nezkoušel. Nechal mě tam ležet na zemi. Od krve, spermatu a mých slz. Slyšel jsem jak bouchly vchodové dveře. Bar. Jediné místo kam chodí. Asi.

Po nejspíše hodině dlouhého pláče jsem se zvedl, a na vratkých nohách jsem vše uklidil. Bolel mě každý pohyb, každá modřina, každý sval. Musel jsem se vysprchovat, cítil jsem se tak moc špinavý, hnusný, nechutný. Nesnášel jsem sám sebe. Pustil jsem na sebe ledovou vodu. Nevěděl jsem nic. Jak se bude můj život vyvíjet. Naprosto nic.

Po studené sprše jsem odešel se stále mokrou hlavou do kuchyně. Moje paranoidní mysl mě nutila, abych se stále rozhlížel kolem sebe. Zakručrelo mi v břiše. Nechtěl jsem jíst, ale musím alespoň nějak přežít. Vyndal jsem bochník chleba a vzal do ruky nůž.

Jelikož mých myšlenek bylo více nedával jsem při krájení pozor. Ruka se smýkla a trefila místo chleba část mé ruky. A tady to teprve začalo.