Dopis bez písmen /Housetrix/

10.

Still pohled Štěpána iksdé

Duše byla klidná. Na chvíli. Dýchala. Slzy se stále valily z mých očí a malinké potůčky krve z nových pěti ran si razily cestu k umyvadlu. Žiletku jsem dal stranou. Klepal jsem se.

Míchalo se ve mne spousty emocí. Strach, smutek, vina, lítost, nenávist. Smíchali se společně do jednoho koktejlu zvaném úzkost a deprese. Nezažil jsem to tak kurwa dlouho. Tak dlouho jsem nezažil tyhle pocity. V tento moment na tomto místě. Vše se to vrátilo. Deset let. Deset let nenávisti. Dekáda. Jednu celou dekádu jsem probrečel a zároveň prosnil.

Vždy jsem věřil v lepší zítřky.

Ale to by musely nastat.

Bez myšlenek a zároveň s hlavou zahlcenou myšlenkami jsem strčil ruku pod tekoucí vodu. Bolelo to, ale rozhodně ne tolik, jak stoprocentní Jakubova nenávist. Donutil jsem ho jít do toho pošahanýho baru. Stalo se to kvůli mě.

Začal jsem ruku obvazovat fáčem a doufal jsem, že rány neprotečou. Hodil jsem na sebe mikinu, opláchl umyvadlo a zahladil stopy. Se svěšenou hlavou jsem se vydal do pokojo/studia. Lehl jsem na postel s úmyslem usnout, jelikož tenhle den mi naprosto vyčerpal. Problém byl v tom, že jsem celou noc nespal.

Ráno jsem se zvedl. Neměl jsem hlad. Chuť odešla.

Potřeboval jsem se rozptýlit.

Šel jsem natáčet. Nevím jestli to byl dobrý nebo špatný nápad, ale potřeboval jsem zahnat myšlenky. Na všechno.

Na Kubu.

,,Doprdele!" vykřikl jsem, když už jsem asi po šestnácté špatně skočil v prvním levelu geometry dash. Tohle bude nejdivnější let's play všech dob. Nedokážu se vůbec soustředit.

Točil jsem nebo se o to alespoň pokoušel dalších dvacet minut. Pak jsem vypl obs, tu divnou věc co mi pomáhá se zvukem a jejíž jméno si nedokážu nikdy zapamatovat a zrcadlovku. Všechny soubory jsem přetáhl do jednoho souboru a naposílal Jurovi.

Složil jsem hlavu do dlaní a začal se klepat. Bylo toho moc. Netušil jsem co se se mnou děje. Všechno bylo až moc intenzivní. Každý krok, každý zvuk.

Jako by mozek nechtěl spolupracovat  s tělem. Jakoby vlastně duše odešla a schovala se. Jakoby tady ani nechtěla být. Slyšel jsem zaťukání na dveře. Po mém tichém ,,dále" vstoupil Radek.

,,Jsi v pořádku?“ optal se hned, jenž co vstoupil jednou nohou do místnosti. ,,Asi..je toho moc“ zašeptal jsem. Nechtěl jsem mu říkat o tom, co se stalo v koupelně. Musím to zvládnout sám. ,,Štěpáne, jsem tu pro tebe a poznám, když je něco zle...trápí tě hodně Kuba že?“ Jen jsem nepatrně kývl. ,,Neboj se, bude v pořádku“ dořekl a schoval mi v objetí. Stále jsem seděl na židli, takže jsem mu hlavu položil na hrudník.

Mozek pustil otěže a já se rozbrečel jako malá holka. Vždycky jsem byl až moc přecitlivělý. Nesnášel jsem tuhle vlastnost. Chtěl jsem ji vymazat, zakopat pod zem. ,,Měl by si se vyspat, kruhy pod očima máš solidní.“

Odvedl mi do postele. Nechápal jsem ho. Jak dokáže být tolik silný? ,,Mám tu být s tebou?“ optal se a já nevěděl jestli chci být sám a nebo se schovat do jeho objetí. ,,Nechci tě otravovat.“ odpověděl jsem. Byla to pravda. Přijdu si až moc otravný.

Jako moucha či komár, co vám neustále bzučí kolem hlavy.

Žadoníc o pozornost.

,,Budu tu s tebou a neotravuješ. Neptal bych se, kdybych sám nechtěl, " vypustil, nadechl se a pokračoval: ,,je toho na tebe teď hodně, vidím to. Takže já teď zavřu dveře a dojdu zpátky za tebou a nechci slyšet jedinou frázi s tím, že mě otravuješ." Vstal a odešel zavřít dveře. Celou dobu jsem ho pozoroval. Z nějakého důvodu mě začala ovládat panika. Nevím proč. Nic se nemohlo stát. Nebo ano?

POV Kuby

Jsem tu třetí den. Včera sem kluci nepřišli. Nevím proč. Stalo se něco? Udělal jsem něco?

Udělal jim on něco?

Ležím, koukám do stropu. Mluvím jen když to je potřeba. Slova jsou zbytečná, stejně zůstanou uvězněna zde. V této místnosti.

Za dveřmi jsem uslyšel šramot. Nejspíše nějaká banda lidí, co jsou šťastní jelikož právě propustili jejich kamaráda. A to jsem ještě nevěděl, že je to pravda.

,,Ahoooj" vtrhl do dveří bez zaklepání Radek se Štěpánem v závěsu. Vypadal zvláštně. Křehce. ,,Jedeš dom kamaráde!" Vykřikl Radek na celou nemocnici nadšeně. To si dal lajnu, či co blbne?

,,Dobře?" odpověděl jsem a tázavě s jedním povytaženým obočím se na mně podíval. Jen pokrčil rameny a stále měl na tváři lehký úsměv. Donutilo mi se usmát taky. Malinko. Ale úsměv to byl.

,,Počkáme na tebe venko, ať se můžeš převlíknout na tady." řekl a tahal Štěpána na chodbu. Jen jsem se ušklíbl a začal se pomalu oblékat.

POV Radka (poprvé lmao)

Před dveřmi do Kubova pokoje nás odchytl jeho doktor. Čekal jsem to.

,,Dobrý den, předpokládám, že se balíte domů. Budete teď s panem Váňou v přítomnosti?" zeptal se a vrhl po nás tázavý pohled. ,,Ano, bydlí teď po rozchodu u nás." Doktor jen zakýval hlavou. ,,Řekl vám co se přesně stalo? Na jeho těle jsou rány a podlitiny, které jsou každá různého data. Pokud byl napaden, či jiným způsobem obtěžován, mělo by být toto jednání nahlášeno." dokončil lékař svůj monolog.

,,Jsem si toho plně vědom. Hned jakmile toho bude schopný promluvíme s ním a vše nahlásíme na policii." odpověděl jsem a čekal na vyjádření od lékaře.

,,Dobrá. Teď by se hodilo pana Váňu přihlásit k psychologovi. Pokus o sebevraždu není věc na denním pořádku a rozhodně by sezení pomohla." řekl. Já si všiml jak se Štěpán při slovech pokus o sebevraždu ošil. Něco se s ním děje. Nebo jsem jen paranoidní?

,,Dobře dobře. Je to vše?" zeptal jsem se naposledy. ,,Jen se u recepce domluvte na kontrolu a je to vše. Přeju hodně štěstí. Nashle." řekl, otočil se a odešel. Hlesl jsem ještě tiché nashle a otočil se ke dveřím do pokoje. Zaťukal jsem a po citoslovci hmm otevřel dveře.

,,Tak pojď, jedeme domů."

Well, proč to zase trvalo? Idk. Moje psaní nejspíš reaguje na situaci, co se děje kolem Štěpána. Díky bohu za kluky, že odjeli pryč. Kdyby někdo nechápal napište do comm, vysvětlím :).