Dopis bez písmen /Housetrix/

4

,,Tak povídej...a vše prosím," řekl Ráďa potom, co jsme se posadili na sedačku v obýváku. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem je ohrozit. Vím čeho je schopný. ,,Nemůžu" zašeptal jsem a schoulil se do klubíčka. Začal jsem se klepat. Vážně jsem nechtěl. Mírně jsem vyjekl, když mě objaly dva silné páry rukou. Museli jsme teď vypadat nejvíc vtipně. Lidské klubko. 

Po jejich uvolnění sevření mi moje myšlenky moc práci neulehčovaly.
,,No nebylo to s ním lehký poslední měsíce." Modlil jsem se ke všem Bohům světa, aby jim tahle odpověď stačila. Jak naivní. ,,Kubo," zašeptal Štěpán ,,co ti prováděl, nic neberu jako odpověď. Musíš to ze sebe dostat." došeptal a já zaťal pěsti. Nechtěl jsem o tom mluvit. ,,Já nemůžu, ublížil by vám," vyhrkl jsem bez přemýšlení. Fuck.

,,Mlátil tě?" optal se Radek. Skoro neslyšně jsem zašeptal tiché ,,jo." Štepán mě znovu objal, tentokrát to byl až moc silný stisk. Zasyčel jsem. Celé tělo se napjalo. ,,Mikinu a triko dolů, dělej!" Řekl Ráďa. Neřekl to přísně řekl to, mile. Dlouho sem nezažil milé chování. Přijde mi to cizí. Věděl jsem, že jsem na chvíli v bezpečí i přesto jsem se přes vydaný "rozkaz" rozklepal a mikinu s tričkem stáhl přes hlavu dolů. Styděl jsem se za své tělo. Kde se stala chyba, že jsem že sebou nechal takhle zacházet? Mohl za to pocit lásky? Nejspíše. Slyšel jsem zalapání po dechu z obou dvou stran. Cítil jsem jejich pohled upřený na mé hnusné tělo. Modřina vedle modřiny. Ranka vedle ranky. Strupy. Očima jsem celou dobu hypnotizoval Štěpánův fíkus. Proč Štěpánův? Kdo jiný si nalepí na květináč nálepku od Mercedesu a na list pověsí voňavý stromeček do auta. Nikdo až na Štěpána.

Tohle jsem na něm vždy obdivoval. Dokázal si udělat srandu naprosto ze všeho nebál se čehokoliv. Ráďa to samé. Oba dva jsou totální blázni.

Opětovně jsem vyjekl, když mi někdo drcnul do ramene. Podíval jsem se zmateně na místo, kde jsem byl zasažen a na osobu nejblíže k bolavému místu sedící. Při pohledu do  Štepánovo očí jsem uviděl na milisekundu úšklebek, ale hned jsem spatřil i vlnu soucitu. Vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Proč? Co jsem provedl?

,,Štěpo, co jsem udělal, proč brečíš?" optal jsem se ho. Takhle ho vidět bolelo u srdíčka. Nechtěl jsem, aby se trápil a už vůbec ne kvůli mě. ,,Udělal ti ten hajzl ještě něco dalšího, horšího?" vypustil náhle se zvláštním tónem. Nevěděl jsem, co se mu teď odehrává hlavou nevěděl jsem nic. ,,Bohužel jo..." zašeptal jsem znovu smutně, nacož se Štěpán zvedl a odběhl do pokoje.