Dopis bez písmen /Housetrix/

2

Seděl jsem na podlaze v kuchyni. Z rány začala "téct" krev. Nebylo ji hodně jen pár droboulinkých kapiček. Nikdy jsem nevěřil údajným fámám, že fyzické bolest zastíní tu psychickou i když na krátkou dobu. Ale je tomu tak. Na chvilku jsem cítil úlevu, věděl jsem, že je to špatně, že nesmím. Ale i tak jsem rozklepanou rukou udělal druhou menší ranku na zápěstí. Chvilka pocitu štěstí zaplavila mé tělo. 

,,Dohajzlu!" zakřičel jsem přes celý barák. Byl jsem na tom fyzicky i psychicky vážně špatně. Brečel jsem, zase jsem brečel. Chlapi nebrečí. Nesmím. Moje utěšování nezabíralo a já začal poposmrkávat daleko víc. 

Bylo něco málo před půlnocí a já byl naprosto vyděšený a schoulený v klubíčku na zemi v kuchyni. Kam jsem se to dostal. Kde jsou ty hezký dny. Chci to vrátit. Toho kluka do kterého jsem se zamiloval. Tohle není on. Pomaličku jsem se zvedl a na vratkých nohách jsem se odešel zamknout do pokoje pro hosty. Věděl jsem, že zde dlouho v bezpečí nebudu, což se mi potvrdilo silným bouchnutím vchodových dveří. Automaticky jsem se přikrčil a roztěkaně jsem se díval po místnosti. To zděšení mi prostupovalo kůží až do morku kostí.

Pro mé překvapení jsem neslyšel jediný výkřik mého jména, jedinou nadávku. To se po pár vteřinách změnilo. Slyšel jsem bouchnutí od dveří blízko ode mne, usoudil jsem, že to byla nejspíše ložnice. Když mě nenašel začal křičet.,,Jakube okamžitě vylez!" zakřičel opileckým hlasem a zacloumal dveřmi od pokoje ve kterém jsem se schovával.,,Ne-e," kuňkl jsem a znovu začal plakat. ,,Dělej ty svině, jinak se neznám!"

Rozklepaně jsem se zvedl a šel otevřít a jakmile jsem lehce nastevřel dveře jeho pravačka mě srazila k zemi. Šil do mě hlava nehlava, bylo mu vše jedno. Nedbal na mé bolestné kňučení, prostě mlátil a vybíjel si na mě zlost. Ruce, které jsem si v reflexu přitáhl k hlavě, abych ji alespoň nějak bránil, odhalily mé dvě nové jizvy, kterých jsi všiml. Proč si nemůže ale nemůže všimnout toho, co mi dělá?

Vzal mi za ruku kde se ranky nacházely, s psychopatickým smíchem je zmáčkl a klekl si. Bál jsem se co udělá, táhl z něj chlast. Nehnul se k mému uchu a zašeptal ,,konečně jsem tě k tomu donutil." Naposledy si do mně kopl a odešel. Oddechl jsem si. Musel mít dobrou náladu. Často se nestává, že by mě jen zbil a odešel. Většinou si vezme mě.

Avšak z jeho slov mi zamrazilo. Vážně chtěl, abych to zkusil? Proč? Chce mě ještě více zničit? Nejspíše ano.

Nechápal jsem, kam šel, když jsem uslyšel znovu bouchnutí vchodových dveří. Před chvilkou přišel domů, tak kam teď znovu šel? Aha. Vlastně do práce. Platí nájem a vlastně veškeré výdaje a já? Jsem nepodstatný článek a hadrová panenka. Tohle musí skončit.

Nadechl jsem se. Tohle bude těžký krok a já ohrozím přátele, ale musím vypadnout. Už to nezvládám. Došel jsem si do ložnice pro telefon. Chvilku jsem se na něj jen tak díval a pak jsem vytočil Štěpánovo číslo. Nedoufal jsem, že mi to zvedne, nedoufal jsem, že by si vůbec mně vzal pod křídla, ale po pár pípnutí se ozval jeho hlas.

,,Ahoj Kubo, dlouho jsem tě neslyšel, mohl jsi zavolat jak se vůbec daří," řekl lehce ironicky hned na začátek, ale já to jako srandu nebral. Automaticky se mi z očí začaly vylévat slzy a vzlyk se vydral na povrch.

,,Kubo, co se stalo!? Mluv se mnou," naléhal. ,,Já," zlomil se mi hlas ,,nemohl bych bydlet chvíli u tebe?" Byl to naprosto bláznivý nápad. ,,Adresa je furt stejná?" zeptal se. ,,Jo.." odpověděl jsem tiše do telefonu. ,,Sbal se jsem tam za deset minut." Típnul hovor a na mé tváři se po tolika týdnech bolesti objevil malý upřímný úsměv. Nevěřil jsem tomu, že to přijmul. Rychle jsem vyběhl po schodech do ložnice, vytáhl tašku a začal do ní házet veškeré věci. Nebylo toho moc. Vše, co se mu nelíbilo zničil. Fotky, oblečení, vzpomínky. Měl jsem jen jednu větší tašku. Říkám, nemám toho moc.

Přes sebe jsem přetáhl mikinu a kapuci jsem si přehodil přes hlavu a stáhl do obličeje, co nejvíce to šlo. Čekal jsem. Stále jsem si myslel, že se mi to vše zdálo, avšak opak byl pravdou přes okno jsem zahlédl, jak šedivý mercedes zaparkoval u krajnice a z něj vylezl klučina menšího vzrůstu. Neviděl jsem ho tak strašně dlouho. Nechtěl jsem, aby zvonil, bylo by to moc hlučné. Otevřel jsem dveře přesně v moment, co chtěl zazvonit a spadl mu do náruče. Sic jsem sykl bolestí, to objetí jsem si užíval.

Obejetí. Objetí plné pochopení. To bylo to, co jsem teď potřeboval a on mi ho dával v nejvyšší možné míře.

,,Pojď půjdeme," vypustil potichu a já jen nepatrně kývl. V jeho očích se zračila starost. Děkuju ti Štěpáne.

Hejjj. Pokud jste někdo četl příběh Plačící duha tak víte, že si velkou inspiraci beru od této holčiny. Mám chuť jí bouchnout pánvičkou už asi 4 měsíce nevyšla kapitola :c.