Dopis bez písmen /Housetrix/

9.

Pov Štěpána

Beze slov jsme dojeli s Radkem domů. Párkrát se na mně při jízdě podíval. Cítil jsem jeho pohled. Nevěděl jsem sám, co se uvnitř mě děje. Chtěl jsem to zjistit, ale zároveň jsem se bál. Bál sám sebe.

Proč se o něho tam moc bojím?

Celý můj život, byl a je, jako horská dráha. Celé mé dětství jsem strávil v nemocnici, kvůli problémům dolních končetin, několikrát jsem po operacích byl třeba půl rok na vozíčku. Neměl jsem rád nemocnice. Nechápal jsem svoji karmu. Čím jsem si zasloužil to, že jsem celé dětství byl odloučen od vrstevníků?

Nikdy jsem nezapadal do kolektivu. Vždycky jsem byl něčím jiný. Ostatní se mě stranili, učitelé neměli rádi. Až na jednu vyjímku. Člověk by se dal považovat za magora, když jako kamaráda bere svoji učitelku, ale já nikoho jiného v tak útlém věku neměl.

Postupem času od zhruba třetí třídy začala šikana. Nevnímal jsem to. Byl jsem malý a bral to jako součást kamarádství. Slovo dalo slovo a s příchodem do čtvrté třídy, kdy se i mění učitel se ukončilo mé "kamarádství" s teď již bývalou učitelkou. Nová učitelka se jevila, zvláštním dojmem. Brala mě jinak. Já na takový přístup nebyl zvyklý. Byl jsem uzavřený do sebe a z toho malého šikanátorství se stalo něco "víc". Chápeme.

Šel čas stejně jako můj věk. Byl jsem vždy člověk, co si učení hlídal, seděl před katedrou a nosil brýle. Nikdy jsem nebyl výjimečný a stejně si lidé našli zálibu v mém utrpení.

Učitelka si začala posměšků všímat až to na konci páté třídy skončilo u sezení na koberečku s výchovnou poradkyní. A kvůli normám školy mi bylo doporučeno přejít do jiné třídy. Myslíte si, že se to změnilo?

Začala šestá třída a já vešel do třídy s nadějí, že si najdu kamarády, že zapadnu konečně do kolektivu. Jaká to naivita. Naivita. Naivní jsem stále. Nesnáším to. Samotné to slovo zní jako výsměch.

Schazování věcí z lavice, házení papírků a gumy, posměšky. Byly na denním pořádku. Ztrácely se mi věci, jeden den mi někdo i rozmlátil skříňku.

Sedával jsem sám na parapetu se sluchátky a hudbou v nich na max.
Jenže, nebyl jsem neviditelný. Mohly za to ty kila navíc? Nevím. Nevím nic.

Měl jsem štěstí, že jsme třídu mívali hned vedle skoro ne používaného schodiště a třídu, že jsme měli v nejvyšším patře. Sedával jsem tam. Kolikrát s brekem. Možná proto se dokážu tak dobře přetvařovat.

Miloval jsem a stále miluju kreslit. A lidé? Smáli se. Smáli se i za to, že jsem prostě obdivoval tanec. Přišlo mi to jako něco strašně krásného. Smích. Posměšky. Jen za to, že člověk něco miluje. Jako lidstvo jsme selhali.

Jednou jsem to nevydržel a kvůli posměškům jsem vyběhl že třídy zrovna kolem vycházejícího učitele na supl. Ptal se co se děje, ale já odmítal mluvit.

Odmítal jsem mluvit s lidmi, s rodinou, se sebou samotným. Byl jsem nic. A tehdy v deváté třídě, kdy jsem byl vystresovaný z přijímaček jsem sám poprvé zakusil to, kvůli čemu možná Jakub umře. Pomáhalo to, jenže lidé si začali všímat. Nechápali však proč? Co tak strašného se děje. Nikdo nechápal. Chvíli byl klid, jenže nastalo léto a několik lidí okolo mě z kterých byli skvělí kamarádi, prostě odešli. Zmizela ta jejich dobrá část a vystřídala je faleš.

Uzavřel jsem se do sebe a s vyhlídkou na lepší časy, jsem se dozvěděl novinu, že jsem byl přijat na střední mezi patnáct nejlepších.

Říká se, že střední vám změní pohled na svět, najdete osudovou lásku a budete si žít ideál života. Strašná, zasraná lež. Kolektiv vůči mě byl opět nenávistný. Postupem času se to zmírnilo, ale kousavé poznámky na mou osobu neodešly. Stále tu byli. Avšak měl jsem Radka a díky němu jsem byl od konce druháku více méně čistý.

Jenže teď má chuť udělat to zase vzrostla na úplně jiný level. Ten tíživý pocit viny, který se vám rozlévá po hrudi a sžírá vás až do morku kostí. Tak moc jsem to chtěl dostat pryč.

Zavřel jsem se v koupelně. A díval se do malého zrcátka, které tu zbylo. Uchechtl jsem se. Ten smích. Tak strašně zoufalý smích.

Prohrábl jsem si vlasy. Neměl bych. Tak strašně moc bych neměl. Měl bych jít za Radkem, obejmout ho a říct si, že to zvládnu. Myslíte si, že jsem to udělal? Vzpomínáte na naivitu? Naivní, zní to do větru.

Držel jsem v ruce ten kov. Ten tak strašně moc chladný kov a díval se před sebe. Zeď se stala zajímavou. Bílá zeď mezi které se zavírají lidé jako jsem já. Blázni. Myslel jsem si, že mám svůj život pod kontrolou. Chyba ta zasraně velká chyba. Stejně velká jako odraz v zrcadle. Čas se zastavil, když se ostří prodralo mou kůži. Všechno to bylo zpět. Jen mojí vinou.

Malé kapičky se draly z mých očí a dopadaly na čerstvou ranku, ze které již tekl pramínek krve.

Je to jako začarovaný kruh.

Nenávist sebe sama.

Rána.

Litování se.

Opětovná nenávist sebe samotného.

Další rána.

A takto
Stále.
Dokola a dokola.
Než z těla zmizí veškerá tekutina.
dávající mu život.

1. Omlouvám se za měsíc neaktivity, ale ti, co mi sledují dlouho ví, jak to s mojí aktivitou je

2. Při téhle části jsem brečela. All the fuckin time. Jsou to vzpomínky, které z člověka nezmizí a nechají tam hnusné šrámy. Nelitujte mne, užívejte si příběh :)

Aloha