Dopis bez písmen /Housetrix/

3

Štěpánovo starostlivé oči těkaly mezi silnicí a mnou. Křečovitě svíral volant a při každém řazení jsem myslel, že řídící páku rozdrtí. ,,V pohodě?" zeptal jsem se ho potom, co asi po páté bouchl dlaní do volantu. ,,Co ti ten hajzl udělal?" zeptal se se značně naštvaným hlasem. Instinktivně jsem se přikrčil do sedačky. Takhle naštvaného Štěpu jsem dlouho neviděl. Naposledy možná, když ragequitnul u hraní lolka.

,,J-já se o tom nechci bavit...," nechal jsem svoji větu vyznít do prázdna. Potřeboval jsem se někomu svěřit. Strašně moc. Ale ne teď. Nechci aby se někomu něco stalo. On je toho schopný. ,,Kubo," povzdechl si, ,,čím dřív to někomu řekneš, tím dřív se ti uleví." odvrátil jsem pohled z palubovky a podíval jsem na něj. Na okamžik se naše oči střetly a já mikroskopicky zavrtěl hlavou a hlavu pootočil tak, abych viděl z okna. Neposlušná slza se vyloudila z mého oka. Nechal jsem slzu slzou. Nechtěl jsem brečet. Nic jiného mi však nezbývalo. Bylo to jiné. Vše. Vidět jinou krajinu než jste zvyklí. Pozorovat okolní dění. Promluvit jedno kloudné slovo než jen s ním. S Teodorem. Co se s ním stalo. Co se stalo se mnou, že jsem to přehlížel. Proč jsem se prostě nerozhodl bojovat.

V myšlenkách jsem se zamotal tak moc, že jsem si ani nevšiml, že jsme dojeli před můj nový domov? Záchranou síť? Nevím jak toto místo pojmenovat. Jak dlouho tu budu. Co se bude dít. Vyrušil mě až Štěpán, který mi zaťukal na rameno. Lekl jsem se a automaticky si zakryl hlavu pažemi. ,,Ne-e prosím," tiše jsem zašeptal. Až po milisekundě mi došlo, že to byl Štěpán a ne Teodor. ,,Kubo já ti neublížím," zašeptal Štěpán a pomalu ke mně natáhl ruku. Položil mi ji na rameno a přitáhl si mně do silného objetí. Nebudu kecat, objímat se přes řadící páku je celkem vtipnej proces. Nestěžoval jsem si. Něčí přítomnost jsem teď potřeboval ze všeho nejvíce.

Vylezli jsme z auta. Štěpán mi jako gentleman vzal věci, i když jsem zpočátku protestoval, nenechal se.
Odnesl věci až ke dveřím, odemkl a mě se naskytl pohled na nádherný byteček s výhledem na Prahu.

,,Kubo?* ozval se zničeho nic Štěpka. ,,Nooo nebydlím tu sám, nezvládnul bych nájem," řekl a já nevěděl co dělat. Popravdě byl jsem zmatený. Že by si konečně někoho našel? Při té myšlence mi z nějakého důvodu píchlo u srdíčka. Neřešil jsem to. ,,Však v pohodě je to tvůj,, váš být," řekl jsem. Co mi je do toho s kým tu bydlí. Já jsem nezvaný host.

,,Jdu mu zavolat, druhý dveře nalevo je pokoj pro hosty, zabydli se tam," rychle nadhodil a zmizel z chodby. Stál jsem tam jak solný sloup a přemýšlel. Počkat. Mu? On bydlí s klukem? Proč mi to přijde jiný. Proč nechci, aby tu byl někdo další? Nevím. Mávl jsem nad sebou rukou a odšoural se do pokoje. Hodil jsem sebou na postel a zasyčel. Ty rány přicházely k sobě. Au.

Čuměl jak vyvoraná myš do stropu. Nevnímal jsem do doby, než někdo bochl dveřmi a já se namáčkl do rohu. Z chodby jsem uslyšel hlasy. Jeden, patřící Štěpánovi a druhý strašně povědomý. Mysli Kubo notak. Opětovně jsem sebou škubl, když někdo zaťukal na dveře.

,,Dále," řekl jsem šeptem a pozoroval jak do místnosti vstoupil Štěpán a za ním osoba, která byla můj druhý opěrný sloup. Stejně jako Štěpán. Oba dva vytvářeli pilíře a kdyby se jeden z nich zbortil, zbortil bych se také.

Rány, nerány vyběhl jsem mu naproti.
,,Ráďooo!" spadl jsem mu do náruče a zpozoroval Štěpánův nechápavý pohled. ,,Základka a střední," poznamenal Ráďa a já pokýval hlavou.

Počáteční nadšení opadlo, jakmile jeho pusa vypustila větu, které jsem se bál nejvíce. ,,Jdeme si sednout do obýváku a ty nám řekneš, co se stalo. Tohle se musí vyřešit."