Dopis bez písmen /Housetrix/

8.

Pov Kuby

Nevnímám nic. Duše je konečně klidná, nic ji netíží. Chtěl bych v tomto momentu být navždy. Volný, bez starostí. Kolem mě je pouze černočerná tma. Nevadí mi to. Chci tu být.

Moji poklidnou duši v tmě rozhodí malé proudy světýlek. Nechci je tu, ať jdou pryč. Chci být sám. Neodejdou, jen se začnou zvětšovat a slévat do jednoho velkého proudu. Začnu cítit své tělo a pak se proud světla ještě více rozšíří. Unaveně otevřu oči. Ne.

Proč se mi to nepovedlo? Nechci, aby jsem tu byl. Co se stalo, proč jsem neodešel? Pomalu jsem se zvedl do sedu. Na rukách jsem měl obvazy, v jamce loktu zavedená kanyla. Začal jsem brečet. Byl jsem na pokoji sám, díky bohu. Nevěděl jsem kolik je hodin, jaký je den, jaká je tohle nemocnice.

Bál jsem se. Někdo zaťukal na dveře a následně pomalu otevřel. Nebylo moc možností na to, kdo by to mohl být. Objevil se tu doktor. Předpokládal jsem to. ,,Dobrý den pane Váňo, jak se cítíte?" optal se a já jen pokrčil rameny. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Nemohl jsem nikomu nic říct. Ublížil by jim. ,,Jsou tu vaši přátelé, mohu je sem pustit?" optal se znovu. Kývl jsem. Věděl jsem, že budu muset spousty věcí vysvětlit, ale zároveň nemůžu. Do dveří vešel Štěpán a Ráďa. Oba dva měli kruhy pod očima a Štěpán měl obvázané ruce. Proč?

Nechápal jsem. Oba dva došli k mé posteli a objali mně. V jejich očích byl zmatek, nevěděli co se stalo. Jako první promluvil Radek. Štěpán totiž vypadal, že nevnímá. ,,Co se stalo Kubo?" řekl a mě hlavou prolétl celý moment znovu. Ten pocit toho, že jste k ničemu, jen obyčejná děvka, že nic nejste. Rozbrečel jsem se. Nemohl jsem jim to říct, něco by jim udělal a to bych si nikdy neodpustil. Zakýval jsem záporně hlavou.

,,Kubo, ublížil ti někdo?" zeptal se znovu opatrně. Já jen kývl. Snad mu to bude stačit. ,,Byl to Teodor?" Při vyslovení jeho jména jsem se napl a začal roztěkaně sledovat tuhle proklatou místnost. ,,Takže on?" znovu jsem kývl. ,,Co ti udělal?" zeptal se opatrně. Já jsem mu nechtěl odpovídat. Soustředil jsem se pouze na Štěpána. Měl hlavu v dlaních a vypadal, že nic kolem sebe nevnímá. Bál jsem se o něj. Vypadal zvláštně.

,,Nemůžu..." vypadlo ze mě potichu a Štěpán zvedl hlavu. Věnoval mi strašně zvláštní pohled. ,,Řekl, že nám ublíží když nám to řekneš, že?" zeptal se potichu Štěpán. Jeho hlas zněl unaveně, smutně a naštvaně zároveň. Nechápu to. Proč je naštvaný? Je naštvaný na mě? Bolelo to. Ta bolest mnou projela jako nůž máslem. Díval jsem se do prázdna. Jak ho to mohlo napadnout tak brzo? Nechápu to, nechápu nic. 

,,Kubo?" optal se znovu potichu Štěpán. Panovala tady strašně zvláštní nálada, zvláštní směsice ticha. Štěpán se najednou zvedl a prudce mi objal. To objetí bylo nečekané, ale nevadilo mi. Od něj nikdy. 

Odtáhl se ode mne a se slovy jdu si pro kafe odešel. ,,Co to bylo?" zeptal se Radek. ,,Upřímně? Netuším." hypnotizoval jsem místo, kde ještě před chvílí byl Štěpán. Mrzelo mne, že odešel. Děkuju Štěpáne. Další sada otázek je zde.

S Radkem se nám povedlo navázat konverzaci. Docela jsem na něj koukal překvapeně, když jsem zjistil, že začali točit se Štěpánem  na YouTube. Well, já si říkal proč tam Štěpán řval ve tři ráno. 

Ano Kubo to jsi ještě netušil kam až to dotáhneš.

,,Jak je to dlouho co odešel?" optal jsem se Radka, který se hned na to podíval na hodinky. ,,Už asi deset minut, neříkal náhodou, že jde jen pro kafe?" odpověděl.  ,,No právě." řekl jsem a upřeně se podíval na dveře. ,,Půjdu se za ním podívat, počkáš tady chvilku?" zeptal se teď on a po mém kývnutí hlavou opustil místnost. Byl jsem unavený tak jsem si lehl a zavřel oči. Spánek se dostavil téměř okamžitě. Bohužel však ne klidný.

Pov Štěpána

Nešel jsem si pro kafe. Potřeboval jsem vypadnout. Bolel mě pohled na něj. Strašně mě to trápilo jelikož jsem věděl, že je to čistě moje chyba. Já jsem ho zatáhl do klubu, nechal jsem se od něj přemluvit, že se nic nestane a já tomu blbec věřil. Proč jsem tak stupidní. Ve všem. Já jsem takovej idiot. 

Moje cesta vedla z nemocnice někam dopryč. Zvláštní to pojem. Zvláštní jako svět kolem nás. Neměl jsem nikdy rád tenhle svět. Byl vždy až moc toxický. Jenže takovej svět a hlavně život je. Toxická krutá svině. 

To, že jsem měl u sebe klíče od auta jsem úplně odignoroval. Prostě jsem vypl a nechal nést nohy pryč. Od nemocnice, lidí, smutku. Došel jsem do nedalekého parku a sedl si k potůčku, který zde protékal. Popravdě jsem ani nevěděl, že něco takového tady je. Chtěl bych tady být s Kubou.  Co? Proč mi tahle myšlenka vylétla v hlavě? Nejspíš mám o něj jen prostě až moc velký strach. Jo. To bude ono.

Podíval jsem se na hodinky, abych zjistil kolik je hodin, samozřejmě jsem to musel udělat nejméně třikrát, jelikož jednou to nestačí že? Jak dlouho tu jsem nevím. Hodinky mi moc nepomohly, jelikož tak nějak celý den jsem mimo čas. Mimo realitu. 

V tom příjemném tichu začal můj mobil vyzvánět klasickou iphone melodii. Jak já ji nemám rád, ale jsem moc líný ji přenastavit. Koukl jsem se na displej, abych zjistil kdo mi volá. Samozřejmě to byl Ráďa. Nikoho jiného jsem ani nečekal. Nechtělo se mi s nikým mluvit, ale i přesto jsem hovor neochotně přijmul.

,,Kam jsi zmizel? Obešel jsem celou nemocnici a ty nikde." řekl mírně naštvaně do telefonu. Nedivil jsem se, že byl naštvaný. ,,Já, jsem někde v parku kousek od nemocnice, um. Dej mi dvacet minut, nevím jak moc jsem daleko přijdu zpátky do nemocnice." S těmito slovy jsem se rozloučil a zvedl z mého místečka. Najel jsem na mapy, protože jsem upřímně vážně nevěděl, kde se nacházím a rychlejším krokem jsem se rozešel zpátky. 

Každým dalším krokem jsem však zpomaloval a když se mi do zorného pole dostala nemocnice zastavil jsem na milisekundu úplně. Jako malý kluk jsem v nemocnicích strávil hodně času. Proklínal jsem to místo. Nadechl jsem se a došel ke svému autu do kterého jsem si sedl a Radkovi jsem napsal zprávu ať přijde k autu. Nemohl jsem za Kubou jít, podívat se mu teď do očí. Musí mě nesnášet.

Máš tu tvojí tisícovku příšerko

Chichi už se nám tu začíná oteplovat :D