,,Claudie!" Ozval se známý hlas za mými zády. ,,Claudie!" Dožadoval se mé pozornosti. Odtrhla jsem tedy zrak od zažloutlých stránek a obrátila hlavu jeho směrem. ,,Zase čteš..." Tmavovlasý hoch pokroutil nevěřícně hlavou a usadil se vedle mě. Po pár letech našeho přátelství se z otázky : ty už zase čteš? - stala věta oznamovací. Souhlasně jsem přikývla. Znovu zatřepal hlavou, přičemž mu do obličeje spadlo pár kudrlin.
,,Nechápu, že pořád čteš." Dodal po chvíli, kdy si prohlížel tenký potištěný svazek v mé dlani.
,,A já nechápu, že nečteš." Oplatila jsem mu stejným dílem.
,,Mám na práci důležitější věci." Uchechtl se. Tentokrát jsem to byla já, kdo pokroutil hlavou. Moc dobře jsem znala ty jeho důležitější věci. Posedávání s Charlesem, Georgem a Rosie ve městě. Kouření jedné cigarety za druhou a popíjení vychlazeného jablečného moštu. Nekonečné lenošení na pláži, doprovázené sledováním dívčích bikin, když bylo to správné počasí na jejich nošení. V neposlední řadě pak večerní zábavy nebo návštěvy místních hospod. Občas jsem se i já vzdala své záliby v samotě a stala se součástí jeho důležitějších věcí, ale nenaplňovalo mě to tak, jako zbytek mých přátel. ,,Napadlo mě, že bychom mohli večer do kina." Sebral mi z ruky výtisk Básní a nezaujatě jím prolistoval. ,,Už otevřeli to letní."
Zamyslela jsem se. ,,Měla bych se zeptat matky a-..." Přerušil mě ještě dříve, než jsem se stihla jakkoli vymluvit.
,,Mohla by s námi Claudia dnes večer do města?" Zavolal směrem k mojí matce, která už popíjela ranní čaj na terase a snažila se tvářit, že nás po očku nesleduje.
,,Ale to víš, že by mohla." Prohodila skoro jakoby do větru a utlumila kouř nikotinové tyčinky o chladný povrch skleněného popelníku. Jakmile nás obklopila její odpověď, jako čistá jasmínová vůně, Timothée se samolibě usmál. Věděl, že mě dostal, věděl, že mnohem raději půjdu, než abych se vyzpovídala z absence dnešního večera.
,,Takže v sedm." Prohlásil bez dalšího dotazu, jenž by mohl být směrovaný mé maličkosti, a vrátil mi zpět knihu. ,,Vyzvednu tě." Přikývla jsem, i když trochu neochotně.
Chvíli poté se rozloučil a zadními vrátky opustil naší zahradu. Nejspíš už měl na práci své důležitější věci - pomyslela jsem si. Znovu jsem se zády opřela o kamennou zídku a otevřela knihu. Doufala jsem, že tentokrát mě od jejího čtení nic nevyruší.
A taky ne. Až teprve na čas oběda se ozvalo volání mého jména. Zrovna jsem dočítala poslední verš a odpolední slunce mi pomalu začínalo hřát bosá chodidla. Zdvihla jsem hlavu a následně i celé své tělo, které se zdálo být v nepatrné křeči od toho dlouhého sezení na zemi. Jakmile jsem překonala vzdálenost mezi domem a sadem, obklopila mě vůně pečeného rybího masa s citronem. Pro sebe jsem se usmála, moc dobře jsem věděla, co s sebou první letní rybí chod přináší. Vběhla jsem do jídelny, kde jsem na starý šicí stoj odložila knihu a šťastně pozdravila Andrewa. Tak ráda jsem ho zase po roce viděla. Podle vřelého přátelského objetí, jež mi věnoval, jsem předpokládala, že i on mě. Ihned jsem ho začala zasypávat svými zvídavými otázkami ohledně jeho cest. Se smíchem mi je zodpovídal a líčil krásu krajů, které já nikdy nenavštívila. Mohla bych ho poslouchat celé dny, kdyby nás nepřerušila matka s talíři plnými dobrého jídla.
,,Ulovil jsem ji speciálně pro vás." Zmínil se Andrew během oběda a mě to donutilo k dalšímu nefalšovanému úsměvu. ,,Ovšem kdyby jste přijely za mnou do Norska...to jsou zcela jiné úlovky." Zasmál se a my společně s ním. Obdivovala jsem jeho zálibu v rybaření a cestování po celém světě. Já na něco takového nebyla dostatečně odvážná, vždy jsem trpěla přehnaným strachem z nových věcí. Samozřejmě existovala místa, kam bych se chtěla opravdu podívat. Místa, která mě zaujala jak z jeho vyprávění, tak z vyprávění jiných, ale tady mi bylo prozatím dobře.
