Tentokrát jsem to nebyla já, komu se skvěla v očích jakási prazvláštní bezmoc. Byl to on, zoufale lapající po odpovědi, jenž si myslel, že by mohl znát. Skoro jsem až začínala rozumět tomu, proč byl touhle emocí prvně fascinován.
Pak ale to napětí prasklo, jako šňůra na mokré prádlo, když ji natahujete příliš moc a příliš dlouho. Timothée se rozhodl o název skladby podělit a situaci tak celé společnosti u stolu objasnit.
Omluvně jsem se usmála a vstala od klavíru. Zamířila jsem ven pro trochu čerstvého vzduchu, jenž mým plicím začínal pomalu docházet. Také jsem si přála strávit chvíli sama, bez všech těch pohledů. Především bez toho jednoho.
Posadila jsem se na lavičku z níž se loupal bílý oprýskaný nátěr a zadívala se do zahrady. V šeru působila ještě poklidněji než za denního světla. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků moře, jenž naráželo do útesů a vedlo s nimi nekonečnou bitvu - tak ráda jsem naslouchala večernímu
rozbouřenému šumu vln. Bylo to něco jako moje terapie, stejně jako pro starce Ernesta Hemingwaye. Nemohla jsem bez ní žít.
,,Proč je tak pochmurná?" Ozvalo se najednou za mými zády. V tu chvíli jakoby mořský příboj zcela utichl.
Možná kvůli lidem jako jste vy. - Chtělo se mi vyslovit. Ale nedokázala jsem to. Přeci jen jsem ho neznala, abych ho mohla tak soudit.
,,Záleží na úhlu pohledu." Pronesla jsem tiše po chvíli nepříjemného ticha narušujícího mé vlastní ticho.
,,To si nemyslím, ne v tomhle případě." Z jeho hlasu čišelo očividné pobavení a mírná povýšenost - i když ta si držela větší odstup.
Mlčky jsem se na něj obrátila a v šeru si ho prohlédla. Jeho oči se leskly a bedlivě mě pozorovaly.
,,Za každou neveselou emocí se může skrývat právě ta šťastná."
,,A v tomhle případě?" Svou otázkou mě zaskočil. Doufala jsem, že zeptá na něco jiného, nebo dokonce že se ptát přestane.
,,Nechci být drzá, ale do toho vám nic není." Trošku jsem se napřímila a vstala z lavičky.
,,Notak, můžeš mi tykat." Uchechtl se. ,,Nejsem zase tak starý ne?"
,,Dobře tedy..." Vydechla jsem. ,,Tak se omlouvám, ale nic ti do toho není." Pronesla jsem stále zdvořile a opustila terasu.
Dny pak plynuly zase o něco rychleji a stereotypněji. Posedávání v ateliéru u velkého starého gramofonu, válení se v trávě při ostrém letním slunci, probírání se naší velkou sbírkou knih, spousty šálků mátového čaje u bazénu a ještě více prožitých západů slunce na pláži.
Tu a tam jsem přivítala naše večerní hosty, nebo se sešla s přáteli na terase našeho oblíbeného podniku ve městě. Jako vždy jsem si objednala levandulové pivo, jenž obsahovalo minimum alkoholu a pozorovala dění kolem sebe. Stalo se to mou vlastní zábavou. Sledovat kolemjdoucí a tak alespoň na chvíli proniknout do jejich, pro mě mihotavých, cizích životů.
Prošla postarší žena s mužem, který pevně tiskl její ruku v dlaň, ale ona ani přes to nevypadala šťastná. Jemně vrásčitý zamračený obličej mi napovídal, že je něco velmi špatně, ne jen tak povrchně špatně, ale opravdu špatně. Ublížil jí, ale ona se to snaží přejít. On necítí vinu. Proč?
Proč někteří jedinci lidské rasy nedokážou pocítit vinu, když jiní ji pociťují i v situacích kdy to není potřeba? Proč já cítím vinu za to že nepřijímám lidskou společnost tak jak by se očekávalo? Proč nestojím o lásku více než přátelskou? Možná tomu tak je, protože takovou lásku neznám. V knihách se o ní sice bohatě píše, ale kde je v reálném životě? Všude vidím jen povrchní zalíbení nebo bolest. Nevěřím tomu, že to o čem William Shakespeare nebo Romain Rolland píší, je pravdivé. Možná že osud Petra a Lucie se zdá být reálnějším, ale zemřít z lásky k téměř neznámé osobě mi nepřijde zrovna jako racionální řešení situace. A může to být vlastně láska, když k lásce je třeba znalost? Nejde náhodou znovu o to časté povrchní zalíbení...?
