Seděla jsem na posteli ve své noční košili s okny otevřenými dokořán. Slunce šlo už sice dávno spát, ale i přes to všude kolem vládlo příšerné horko. Skrze dlouhé průsvitné saténové závěsy jsem pozorovala noční oblohu a poslouchala symfonii rozbouřených vln, která byla doprovázena ještě občasným ptačím štěbetáním.
Na chvíli jsem zavřela oči. Následně jsem však ucítila šimrání a mrazivý pocit za krkem, což se zdálo být v takovém teple skoro nemožné. Nakrčila jsem nos a vstala z postele, usedla jsem na chladnou podlahu a přitáhla si kolena k tělu. Znovu jsem se zadívala do tmy prošívané statisícem hvězd, přičemž se mi sevřel žaludek. Pocítila jsem jakýsi nedostatek svobody a přehršel méněcennosti. Takže takhle nějak se cítil van Gogh, když pozoroval svou hvězdnou noc? - prolétlo mi nejednou hlavou.
Možná ji namaloval právě proto, aby se toho pocitu zbavil, nebo možná proto, aby nám vyprávěla jeho smutný a úzkostlivý příběh.
Ať to myslel jakkoli, ta muka byla patrná v každém jednotlivém tahu štětce. Všechna ta ponurá modř jakoby malovala moře slz s víry útrob, které pohlcovaly vše krásné, co na světě je.
Položila jsem si bradu na kolena a dál bezmocně zírala do tmy - snažila jsem se něco najít. Co, to jsem ale přesně nevěděla. Možná to byl důvod, proč si právě teď neuříznout jedno ucho. Bylo by pochopení tak nedostižné? Pravděpodobně ano. Já bych to ale chápala, víc než to. Soucítila bych.
Po chvíli jsem znovu skončila u toho, že bych si přála usnout a tak jsem zavřela oči a pomalu se nechala ukolébat mořským příbojem. Překvapivě to netrvalo ani moc dlouho a pohltila mě silná moc snové říše.
Ráno následujícího dne jsem ale nevstala tak časně, jako to u mě bylo zvykem. Když jsem došla na terasu, na stole už stál šálek vlažného mátového čaje a dva porcelánové hrnečky nesoucí stopy dopité kávy. Seběhla jsem tedy do zahrady a zadním vchodem pokračovala do ateliéru, kde právě nějaký muž oděný v pracovní soupravě vybaloval nový neopracovaný kvádr mramoru. Matka stála opodál a kontrolovala objednávku.
,,Půjdu k molu." Prohlásila jsem, abych upoutal její pozornost a pak jim oběma věnovala pozdrav k dobrému poledni.
,,Bien sûr, jdeš tam s ostatními?"
,,Ne, jen já." Odpověděla jsem a vytratila se stejně rychle, jako jsem se tam objevila. Zastavila jsem se až v síni, kde jsem popadla svůj skicák s tužkou a pak se opět rozeběhla.
Včerejší nedostatek svobody jako by se rozplynul mezi vlahým vánkem česajícím mé rozpuštěné vlasy. Běžela jsem bosá a užívala si každý dopad svého chodidla do hebkého písku. Běžela jsem až k malému molu poblíž kamenného hrádku stojícího na pomezí nízkého travnatého útesu. Vyvarovala jsem se zvědavému pohledu k jeho hradbám a posadila se na okraj starého dřevěného mola, pod mou vahou trochu zaskřípělo. Spustila jsem nohy do skoro průzračně modré vody a zhluboka se nadechla slaného mořského vzduchu.
Poté jsem zaváhala a přeci jen vzhlédla k útesu na němž se tyčila romantická stavba. Nechápala jsem, proč byl můj první reflex takový. Proč bych se tam neměla dívat když se mi zachce. Něco by to pak znamenalo. C'est stupide - Což je hloupost.
Otevřela jsem svůj blok na první prázdné stránce a v ten moment se znovu zarazila. Všude bylo tolik nádhery a já snad poprvé nevěděla, co kreslit. Všechno jakoby bylo najednou prázdné.
-
,,Na večeři k nám přijdou hosté." Ozvalo se z protějšího rohu místnosti. To pro mě samozřejmě nebylo žádnou novinkou, nýbrž dalším stereotypem. Přikývla jsem a dál se soustředila na detail světla odrážejícího se na povrchu zralého jablka. ,,Pozvala jsem Nicol a Marca, když jsme byli odpoledne na kurtu." Znovu jsem mlčky přikývla. Nebylo to tak, že by mi jejich společnost vadila, naopak, Timothéeho rodina byla jednou z nejpřijatelnějších večerních návštěv, která k nám pravidelně přicházela, ovšem nechtěla jsem teď udělat jediný špatný tah na své malbě. ,,Pozvala jsem také Gwilyma, nevěřila bys jak, dobrý hráč tenisu to je."
