Dík vytratil se v hluku cvrkotu. Oči o sebe na pár sekund zavadily a kroky následně se rozdělily.
Se slušným pozdravením obešla jsem cigaretovým kouřem obklopenou večerní návštěvu a vydala se do kuchyně. Nalila jsem si vychlazený jablečný džus a svoje nohy následně nechala směřovat po schodech nahoru.
Jakmile se dveře mého pokoje zavřely, jemná látka bílých šatů spustila se k zemi. Ulehla jsem do postele a natáhla se po knize, jenž ležela otevřena hřbetem vzhůru. Moje pozornost však jakoby stále utíkala jinam, než mezi řádky popsaných stran. Před očima míhala se luka, stromy, domy, rudé mraky. Mořský příboj téměř neslyšitelný. A pak tma. Moje duše byla zase klidná.
Ráno probudila jsem se ne tak časně a s nezvyklým pocitem v žaludku. Posadila jsem se a přitáhla si krémové prostěradlo na nahou hruď. Z úst vydral se tichý sten a postavila jsem se na nohy, třímajíc přikrývku v dlaních. Došla jsem až k oknu a vyhlédla ven. Mé rty roztáhly se ihned do úsměvu, když zahlédla jsem na zahradě tmavé kadeřavé vlasy v doprovodu.
Během pár minut podařilo se mi trochu zkultivovat, vybrat vhodný oděv a seběhnout do ateliéru pro svou tenisovou raketu. Následně pak na zahradu, kde již probíhala rozvířená konverzace. Něžným polibkem na líčko byla jsem přivítána od chlapce i jeho rodiny. Přijala jsem sklenici citronové limonády a zaujmula místo vedle Timotheéo. V ten moment ocitla se na mém boku hřejivá dlaň hocha v bílém bavlněném svršku s límečkem a ladícími kraťasy. Neposlušný rozcuch držela sportovní čelenka.
Po společném brunchi odebrali jsme se k čerstvě upravenému tenisovému kurtu. U nějž neminulo mé oko vysokou štíhlou siluetu. Stál tam. V rozevláté košili a sportovních šortkách, které se zdály na první pohled možná až moc krátké. Následovalo další srdečné vítání doplněné o pár útržků konverzací z předešlích setkání.
Když bylo všem zdvořilostem konec, následovalo první utkání. Téměř stereotypně mezi mnou a mou matkou a mezi mým francouzským přítelem a jeho otcem. Nicole s Gwilymem prozatím zaujmuli místa na bílých dřevěných lavičkách na okraji hřiště. Vzala jsem do rukou zelenavý míček a započala hru prvním odpalem.
Celou tu dobu jsem však pociťovala urputný pronikavý akvamarýnový pohled na svých zádech, jenž obracel se k hrudi, stehnům i kotníkům. A moje hlava byla zaneprázdněná spíše úvahou o mé zajímavosti, než-li nad prolétavým zeleným předmětem. Možná lichotilo mi to znenadání nepatrně, očima však hrací plochu neopouštěla jsem, tudíž i přes mé rozptýlení nakonec zvítězily jsme.
S úšklebkem na rtech hodila jsem po kudrnáčovi svůj vítězný míček a odložila raketu.
,,Jenom štěstí, dámy." Prohodil Mark otírajíc si z čela lesklé kapky potu.
,,Perfektní hra." Ozval se ženský hlas z lavičky.
,,Teď je řada na vás." Objal kolem ramen svou manželku nižší vousatý muž.,,Musím si dát pauzu."
,,I já." Přidala se k němu žena stojící vedle mě.
,,No výborně, takže další čtyřhra." Bylo vyřčeno než kdokoli další stihl podat námitku. Timotheé mi podal raketu a míček. Pár krátkými kroky dostala jsem své tělo zpět na vybrané místo hřiště a překontrovala stav svých zavázaných tkaniček. Poté jsem zdvihla hlavu. Protentokrát bylo téměř nemožné nestřetnout se dychtivým pohledem a samolibým úsměvem. Takový se zdál.
Opět započala jsem hru. První úder vrátil se mi poměrně nečekaně výhodně. Obrátila jsem ho na muže stojícího, v lehkém pokrčení kolenou, proti mě. Trefil ho s ladnou přesností a klidným výrazem. S další možností udělala jsem to samé. Následně i on. A s každým dalším úderem jakoby mě přesvědčoval o něčem, čemu jsem nerozuměla.
Jeho hruď se pravidelně v rychlém tempu nadzvedávala a vlasy mu padaly do obličeje. Patrný byl zápal ale i únava. Vášeň, zároveň chladný klid. Chtíč i nezájem. Jakoby to nebralo konce. Můj zrak pak letmo zabloudil i k lavičkám, kde posedávalo pár nově příchozích osob.
A nakonec zvítězila jsem i podruhé, když podařilo se nám obelstít jejich pozornost a zamířit přímo do středu protihráčovi půle. Matka s Markem věnovali nám hlasitý aplaus, zbytek obecenstva se přidal. Zahlédla jsem mezi nimi i Charlese. Olivii a Lilien trousící laškovné úsměvy, podávajíc zadýchanému muži v šortkách láhev vody.
,,Líbí se jí." Prohodil směrem ke mně Timotheé. Jeho oči stejně tak jako mé bloudily týmž místem.
,,A myslíš že ona jemu?"
,,Možná." Pokrčil rameny.,,Párkrát jsem je viděl si vykládat ve městě."
,,Hm." A moje vidění jakoby opět zřetelně nabylo na lidskosti, jenž oplýval.
