,,Co kdybychom zašli odpoledne do města? Slyšel jsem, že se něco děje v knihkupectví." Otázal se Timotheé, když jsme opouštěli kurt.
,,Chtěla jsem se tam podívat."
,,No skvěle." Usmál se.,,Tak se sejdeme v půl šesté na rozcestí?" Přikývla jsem. Poté se naše konverzace ubírala různými směry. A já si uvědomila jak blízký a otevřený náš vztah vlastně je. Bez ostychu dokázal mi povědět jak se předchozího večera miloval s téměř neznámou, o pár let starší dívkou, v jejím střešním bytě poblíž centra města. Na malou chvíli jsem zatoužila aby příběh, jenž mi detailně vykládal, byl o mně. Přes všechno, co jsem kdy tvrdila nebo co jsem si myslela, jsem v jistém smyslu po chtíči a vzrušení toužila. S láskou to nemělo ale nic společného. Ne jen díky její očividné povrchnosti, ale i proto, že lidi obecně většinou nemám zrovna nejraději. Nebo mě možná jednoduše časem unaví a pak si ani zaboha nemohu vzpomenout, čím mi přišli zajímaví a proč jsem je mohla vystát, pokud tomu tak vůbec někdy bylo.
V tomto případě se mi ale popisovaná povrchnost situace zamlouvala. Na nic si nehrála a byla jasně dána. Žádné teatrální výlevy, pouze jakási lidská přirozenost, která mi dovolovala zůstat ve své vlastní ulitě. Neměla jsem totiž v plánu se od ní vzdalovat.
Jen málo koho jsem chtěla mít ve své přítomnosti pravidelně (nebo spíše občasně). Timotheé k nim patřil. Líbila se mi jeho slova, i když jsem jimi někdy lehce opovrhovala, líbila se mi jeho gesta, řeč těla, letmé doteky. Přitahovaly mě jeho zkušenosti, které já neměla. Před ním jsem se nemusela ostýchat. Toužila jsem aby mě znal, na rozdíl od ostatních. Od kolemjdoucích, večerních návštěv nebo spolužáků. Od vysokého muže v šortkách, jemuž nikdo nemohl připadat tak výjimečný.
Než se naše cesty rozdělily, ujistil mě o čase našeho pozdějšího setkání. Kroky pak vydaly se odlišnými směry.
Ve svém pokoji postavila jsem se před zrcadlo a pomalu ze sebe svlékla svrchní část oděvu. Následně i tenisovou sukni. Nahou pokožku obepínala už jen tenká látka kousku spodního prádla, jenž lemovala široké boky. Lehce zarudlé tváře byly kontrastem bledé hrudi jemně poseté pihami. Zdánlivou nedokonalostí pak zdála se větší stehna s porovnáním drobných chodidel a dlaní.
Spustila jsem paže podél těla a pozorovala každý jeho detail. Na mysl mi v tom přišla otázka hříchu a dokonalé čistoty duše. Obojí bylo znázorňováno nahotou. Pravděpodobně záleželo na umělci a jeho interpretaci posledního soudu, kde tato otázka zdála se býti rozhodující. Ona rozdvojenost významu však zcela zmatečná se zdála. Jedná se o téměř nepopsatelnou rozervu dvou tvrzení. Naháč, jenž k oblakům míří, jest zbaven oděvu aby jeho neposkvrněnost a krása duše vyšla najevo, a naháč, který u bran pekel postává, je zbaven roucha, jelikož si ani ten sebemenší kousek látky nezasluhuje. Jeho hříchy a hanba, jenž se váží k nahotě obyčejného člověka, byly na odiv. V pekle stejně nebude mu třeba oděvu.
Možná řítila jsem se tedy svými myšlenkami k branám pekelným, když upřednostňovala jsem chtíč před láskou, jíž ani nedokážu porozumět. Jak bych ale mohla? Miloval můj otec matku, když ji opustil? Miloval mě? Též mě opustil. Miloval Timotheé dívku ze střešního bytu, když jediné o čem mluvil byl jejich fyzický poměr? Mezilidským vztahům jsem sotva rozuměla. Tušila jsem, že nějaké hluboké city nejspíše existují, ale přímé důkazy jsem neměla. Literatuře a kinematografii jsem bohužel velký význam přikládat nemohla.
Položila jsem dlaně na své horké tváře a zavřela oči. Ucítila jsem lehké šimrání na bedrech a následně i vysoko na stehnech. Moje tělo se zachvělo a já opět nechala ruce splývat podél. Spletité myšlenky najednou utichly, díky čemž se mi podařilo vnímat už jen svoje pomalé doteky, jenž dovedly mě ke zdánlivému uspokojení.
-
,,Proč jsme tady?" Kvůli mě. Byla jsem si tím téměř jistá, ale potřebovala jsem to slyšet z jeho úst.
,,Ráda čteš." Prohodil a nezaujatě prolistoval knihou, kterou zrovna držel v rukou. Zamračila jsem se. Mohl vůbec někdo projevit tolik nerespektu Barnesovi?
,,Takže jen tak? Protože ráda čtu."
,,A protože já rád trávím čas s tebou. Chtěl jsem si vyjít. Jen ve dvou víš." Vrátil svazek listů do regálu. Letmo jsem se otřela svým ramenem o to jeho, na náznak, že jsem jeho slovy potěšena.
,,A nevypadneme odtud?"
,,Vždyť ani nezačalo to čtení." Ohradila jsem se proti jeho návrhu, který mi ale vlastně proti srsti nebyl.
,,Věděl bych o něčem lepším. Pojď." Popadl mou dlaň a dral se k východu.
,,No al-..."
,,Počkej, nic neříkej." Přerušil mě jednoduchým gestem paže a poté vytáhl z vnitřní kapsy svojí držínové bundy hranatý balíček, ovázaný prostou lýkovou šňůrkou. Podal mi ho.
,,Co je to?"
,,Když to otevřeš, uvidíš." Na jeho tváři si pohrával úšklebek.
Obratně jsem se zbavila provizorní stuhy a odhrnula hnědý papír. Byla to ta kniha. Z dnešního autorského předčítání.,,Vím, že si ji stejně raději přečteš sama." Měl pravdu. Neváhala jsem tedy dál a vložila svou dlaň do té jeho.
