Ruce téměř ve vzduchu se vznášely a vlasy mezi nimy prokluzovaly. Náš dech zastavil se až na pobřeží.
,,Tudy." Ukázal na zátoku v povzdálí od přístavu. Vyzula jsem si sandály a následovala ho. Kolem bylo ticho, jen drobné vlnky šplýchaly o zlatavé kraje břehů. Slunce se kolébalo a vrhalo dlouhé stíny. Už zbývalo jen pár minut, než zmizí světlo za obzorem.
Když se zastavil, zasmála jsem se.,,A co je tady tak speciálního?"
,,My dva." Začal rozepínat knoflíky své starorůžové lněné košile. Poté ji svlékl, zavadil o mě letmým pohledem, načež v písku přistál i zbytek jeho oděvu. Bez váhání se rozeběhl do vody.,,Jdeš taky?" Otázal se ponořený v blyštivé mořské pustině.
,,Hmm." Sklonila jsem zrak k poházeným kusům látky poseté jemnými zrnky.
,,Přede mnou se nemusíš stydět." Ponoukl mě s náznakem škodolibosti. Nebylo to tak, že bych se styděla, pouze jsem se cítila nejistá.
,,Otoč se." Chvíli se naoko zdráhal, ale poté se obrátil zády. Svlékla jsem ze sebe bílé načechrané šaty a odložila knihu se sandály vedle nich. Překonala jsem i poslední metaforickou překážku a pomalu doplavala k němu. Dotkla jsem se jeho lehce opáleného ramene, jenž bývalo v zimních měsících chladně bledé.,,Už můžeš."
,,Jsi krásná, víš." Ač tato věta měla znít jako tázací, na jejím konci by zajisté, v psané podobě, byla tečka.
,,Jsem to jen já." Pokrčila jsem rameny nevěnujíc zdánlivému komplimentu příliš pozornosti.
,,No právě." Vztáhl ruku k mé tváři. Usmála jsem se a položila bradu do jeho dlaně. Nejspíš takové gesto nečekal, ale očividně ho potěšilo.,,Je to zvláštní."
,,A co?"
,,My dva." My dva. Rozmýšlela jsem nad jeho odpovědí. Kdo jsme vlastně my dva? Ty a já? Přátelé? Nejlepší přátelé? Vycházíme spolu spíše z původní zdvořilosti, nebo bychom bez sebe nedokázali být? ,,I přes to se ale nezdáme být zrovna překvapiví." Chtěl tím něco naznačit. V ten moment jsem se rozhodla nepřikládat tomu úctyhodnou váhu. Místo toho jsem mu šplýchla vodu do obličeje, čímž jsem rozpoutala bitvu. Když jsem byla připravena vzdát se pošetilého boje, jeho paže obmotali mé boky a vyzvedly mě nad hladinu.
Pocítila jsem náhlý chlad. ,,Pusť mě." Smála jsem se. Po chvíli se nechal přemluvit a opět jsem spočinula v obklopení slané vody, přičemž jeho ruce stále svíraly můj pas. Jakoby se mě najednou dotkl opravdový stud v náhlém sevření žaludku, když svou dlaň posunul o pár centimetrů níž.
,,Jsem zoufalý z toho že tě nemůžu mít, toužím po tobě jako ještě po nikom jiném. Už dlouho." Vydechl do ticha tak najednou, palcem přitom obkresloval pomyslný kroužek na mém boku. Jeho svaly byly napjaté a oči celou tu dobu hleděli do mých. Možná jsem byla jeho slovy zaskočená, pravděpodobně ne. Toužila jsem po tom samém. Přála jsem si slyšet jeho rozhodný hlas opakovat ta slova. Zdála se být totiž i přes to všechno prchavým přeludem. Stejně tak jako tento okamžik, jenž vyváděl nás ze stereotypu.
Pravou ruku položila jsem na jeho zátylek a tím překročila odstup zcela obnažených těl. Cítila jsem zrychlený tep společně s horkým nepravidelným dechem. Z chladu kolem pak stávalo se hřejivé chvění, když jsem bez dalších slov spojila naše rty. Nejdříve je jemně políbila a pak znovu, s vášní a touhou, kterou jsem se snažila předchozí dny, možná měsíce potlačit.
Přitahovalo nás to k sobě. Tu přitažlivost jsme oba mohli cítit až mezi svými stehny, která se o sebe jemně třela. Mezi polibky pak jeho dlaň sklouzla k mému klínu.
Šum vody společně s něžnými doteky tlumil svět kolem. Vzrušení jenž oplývalo celým tělem rostlo každým pohybem. Každým téměř neslyšitelným zasténáním. A s pohledem do urputných zelenkavých očí jsem nechala kolena aby se podlamovala slastí.,,Jsi tak nádherná." Šeptal do mých rtů, přičemž nepolevoval v pravidelných pohybech, jenž nutili mě tisknout ruce silně v pěst. Opřela jsem hlavu o jeho rameno a dlaní zakryla si ústa. Cítila jsem vlhkost na svých stehnech, která se třásla pod návalem donedávna v podstatě nepoznaného.
Vzal moje horké tváře do dlaní.,,Nic krásnějšího jsem ještě neviděl. Věděl jsem že to bude takové." Usmál se a vtiskl mi letmý polibek na čelo.
-
Kapky deště bubnovaly na měděné parapety. Skládaly tak opět novou pochmurnou symfonii. Sledovala jsem vodu tekoucí po skleněných tabulích postupně tvořící malé potůčky. Zabalila jsem se do přikrývky a kolena si přitáhla k bradě. A na malou chvíli necítila nic. Moje myšlenky utichly a srdce jakoby se zastavilo. Tělo znehybnělo. A duše byla v oblacích.
,,Claudie, Réveillez-vous !" - Tak vstávej z té postele.,,Snídaně je na stole." Ozvalo se z předsíně. Propadla jsem tomu znovu? Podívala jsem se z okna. Mezi temnými mraky prodírali se již sluneční paprsky. A co se předtím zdálo býti hlasitým orchestrem, teď znělo spíše jako tichá hudba v pozadí filmu.
Po pár zamrkáních a následném promnutí očních víček, se mi podařilo dostat tělo z přikrývek. Obléct se a seběhnout schody do jídelny. Posadila jsem se na židli nejblíž k oknu a zakousla se do opečeného toastu potřeného pomerančovou marmeládou.
Tentokrát bylo všude ticho. Veranda zela prázdnotou. Bylo to neobvyklé ale příjemné. Dopoledne strávené v ateliéru mezi květinami a knihami oplývajícími vůní olejových barev.
