Srdce a dráty

18

,,Děkujeme za svezení."

..Jsem taxík, nemusíte mi děkovat. Stačí zaplatit, to bude dvacet euro. A jste mi nějak povědomý, čoveče." Adrien s povzdychem vytáhl bankovku a podal mu ji. Taxikář čekal, jestli nedostane dýško, ale když Adrien peněženku zas zaklapl, jen něco zamumlal a zavřel za ním dveře.

Když se řeklo motel, Adrien si představil kvádrovou budovu se spoustou dveří, velkým parkovištěm, plísní prosakující až na vnější stěny a odněkud pláč děcka. Vybavily se mu schody se slabým zábradlím a ochozy kolem patra, aby se lidé dostaly ke svému pokoji. Jediné, čím mu budova před ním připomínala motel, byl řev dálnice za jejich zády.

Budova zářila různými ornamenty, červenými, hnědými a zlatými barvami. Střecha se prohýbala do ozdobných tvarů a na sloupech okolo postávaly sošky draků. Kolem nich se sem tam potulovala kočka s ulepenou srstí a děravým uchem.

,,Co je tohle za motel," založil si Luka paže na hrudi. Očividně se mu ale líbil.

I Mari zářila. ,,Vždyť to vypadá jak... jak čínský palác!"

,,Vypadá to jako pěti hvězdičkovej hotel," konstatoval blonďák a jako první se vydal ke křídlovým dveřím v přízemí. Podle jejich odlišnosti odhadoval, že právě tam najde majitele.

Hned ve dveřích je přivítala jasmínová vůně a orientální hudba. Stařík sedící za stolem uprostřed místnosti však byl oblečený v havajské košili, což všechny zmátlo.

,,D-dobrý den," začal Adrien, ruku zvednutou v pozdravu.

,,Máme hosty! Kagami, máme hosty!" stařík seskočil z židle, oběhl stůl a přistoupil k nim. Vypadal nadšený, když se uklonil a následně blonďákovi podal ruku, musel se Adrien sehnout.

Oslovená dívka stála v rohu místnosti, rovnala v krabičce vonné tyčinky a narozdíl od dědy Fu pozorovala příchozí ostražitě, až chladně.

,,Jsme vám moc vděční, že jste si vybrali náš motel. Máte nějaké speciální požadavky pro svůj pokoj? Jak dlouho-" konec věty pohltil záchvat kašle.

,,Přemáháte se, Mistře Fu."

,,J-já vím, já vím. Jen tu už dlouho nikdo nezastavil." To by vysvětlovalo velké, ale prázdné parkoviště.

,,Zatím nevíme, na jak dlouho. Můžeme vám zaplatit zálohu," s těmi slovy se podíval do peněženky, která se výrazně ztenčila. Našel pár mincí a dvě poslední bankovky. Na zálohu jim to stačit snad bude, ale na zaplacení konečné ceny asi těžko. Možná měl Felixovi rovnou ukrást jednu z kreditek.

,,Dobře, dobře. Takže pokoj pro tři."

,,Radši pro dva a jeden."

,,Klidně budu s vámi, mě to nevadí." Všichni se podívali na Luku.

,,To je dobrý ná-"

,,Ne, není to dobrý nápad," zadržel Adrien dívku, když chtěla začít skákat. Podezření vyplouvalo na povrch, jak si ho Adrien přeměřoval. ,,Dejte mu jeho vlastní pokoj, stačí mu i nějaká krabice." A hodil zbytek svých peněz na stůl. Ovšem na nich nechal položenou dlaň a proto je staříkova mrštná ruka nemohla shrábnout.

,,Přicházíme na doporučení Sabiny Cheng. Jistě ji znáte."

Mistr Fu zpozorněl. Jméno mu něco říkalo a téměř okamžitě střelil pohledem k Marinette. ,,Ano, to znám. Až ji uvidíte, pozdravujte ji ode mě."

,,Řekla nám, že dostaneme slevu."

,,To nedostanete. Časy jsou zlé. Ale pozdravujte ji." Už se zase odebíral ke stolu, koutkem oka pozoroval Adrienovu dlaň na penězích. A taky sem tam se podíval po Marinette. Adrien se bál, že přijde další vlna informací, kterou by pravá Mari znala. Už takhle na něj dorážela s otázkami celou cestu sem.

,,Kagami, buď tak hodná a ustel postele v pokojích... chcete být vedle sebe?"

,,Ne, dejte nás co nejdál."

,,Jo, rád bych se v noci vyspal." Adrien nad Lukovou poznámkou zrudl, přestože neměl proč.

,,Dobře... takže pokoj devět a šest. Ty jsou úplně na opačných koncích." Dívka s krátkými vlasy opustila místnost.

Na staříkově úsměvu bylo něco falešného. Možná to byly zuby, možná afektivita. Adrienovi se ale zatím zamlouval ze všech, koho při svém útěku potkali. Přemýšlel, jestli by s ním zdokonalil svoji čínštinu, kterou vždycky tak nesnášel.

,,Klíče najdete ve dveřích, dejte Kagami chvilku a zatím můžete tady posedět se mnou."

,,Xie xie..." Adrien už si sedal do tureckého sedu po vzoru Mistra Fu, ale Marinette ho udržela na nohách.

,,Pojďme se tady prozhlénout."

,,To není dobrý nápad. Ještě tě zajede auto."

,,Přesně tak, snad se ti tu líbí, nebo ne?" Lukův ochranitelský tón hlasu Adriena popudil.

Tma padala rychle. Brzo se objevily hvězdy, na které světlené znečištění Paříže nedosáhlo a z ochozu motelu byly pěkně vidět.

Adrien zrovna vycházel ze sprchy, kolem krku mokrý ručník a v ruce plechovku pepsi, kterou našel v ledničce. Navzdory zdobenému zevnějšku splnil motel jeho tajná přání. Plíseň, špína, zpuchřelý nábytek a dokonce i krysy tu byly. Dokonce i plechovka v jeho ruce byla pomačkaná, ale Adrien nevěděl, jestli už tak byla, nebo se promáčkla, když mu spadla na zem.

Žaluzie byly zatažené, vonná tyčinka, kterou Kagami při rychlém poklizení pokoje zapálila, už dohořívala a dveře zely dokořán. To Adriena trochu vystrašilo, dokud nevyšel ven a nevšiml si Marinette opřené o zábradlí, dívající se k městu.

Přišel blíž, také se opřel a už chtěl něco říct.

Ale zarazil se, když si všiml slz.