Srdce a dráty

27

,,Ne." Zněl dětinsky, ale neřešil to. Postavil se před Marinette, která slabě skenovala dějství kolem ní. Skener jí v očích problikával, jak jí docházela energie.

,,Nech mě ji vzít domů a opravit, Adriene."

,,A co mám jít dělat já? Jít spát do nějaké plesnivé krabice za domem?" Slyšel Lukův protest, že jeho krabice smradlavé nejsou, ale to teď nevnímal. Vnímal jenom, jak se mu v žilách vaří krev při pohledu na bratrův arogantní výraz, který ani maska neskryla.

,,Třeba. Nech už Marinette na pokoji." To byla poslední kapka. Tahle věta způsobila, že se mu znova začal před očima odvíjet film, jaký osud teď Marinette čeká. Koutkem oka stále viděl elektrizující dráty, jiskřící robotické části.

Takhle měl vypadat Marinettin každodenní život. A přitom on jí nabízel hezké soužití na kraji Paříže, bezstarostný život, klid. Žádné riskování, hnaní se za zločinci a nebezpečí. Neviděl ji jako stroj.

Bylo to snad špatně?

Luka něco říkal, ale Adrien ho už neposlouchal. Pevně sevřel jojo, načež ho mrštil po bratrovi. Červená šmouha proletěla vzduchem a narazila do Chat Noirovy tyče. Proto jí hodil znova, s ještě větším vztekem.

Viděl ve svém postavení jednu výhodu a tu se chystal využít.

,,Měl jsi říct, že chceš taky vyrobit holku. Když by sis vydělal dost v modelingu, třeba bych ti jí taky sestavil."

,,Nechci žádnou holku, chci Marinette." Další mrštění joja. Tentokrát se kolem tyče obmotalo. Adrien trhl rukou zpátky a tyč zazvonila o beton. Felix se to snažil skrýt, ale do očí se mu dostalo překvapení.

,,Má náhodou sestřenici. Mladší, věkem zhruba jako ty..."

,,Nechápeš to." Dva skoky a stál u něj. Poznal to zděšení, když stál v jeho blízkosti. Navzdory pár centimetrům, o které byl Felix vyšší, mu Adrien naháněl strach. Neměl zbraň, z prstenu uniklo další pípání. Ohlížel se, jestli neuvidí někde své hrdinské poskoky, jestli nezahlédne liščí ocas nebo kousek želvího krunýře.

Jenže bylo po misi, už nejspíš byli pryč.

Udělal krok zpět, aby jeho pata narazila do okraje střechy. ,,Můžeme se dohodnout. Co kdybych tě vzal zpátky domů, zase tě zapsal do modelingové agentury a ty se od Marinette držel dál."

,,Nebudu se od ní držet dál. Ty se od ní drž dál."

,,Je to moje snoubenka, ne tvoje."

Aniž by po tom v ten moment toužil, vzpomněl si na včerejší noc v motelu, jak rozebírali své plány do budoucnosti. Jak Marinette připustila že chce za snoubence radši Adriena.

,,Je to moje snoubenka." Jeho hlas byl zastřený. Pěsti zatínal, svaly čelisti napnuté.

,,Dokud jsem živ, tak naše zásnuby neodvolám a ona taky ne, pochop to."

Řekl si o tom sám, ospravedlňoval se později Adrien.

Dál mu jasný návod, co má udělat, namlouval si.

Felixovo ,,Pochop to." zaniklo v heknutí. Adrien vyrazil vpřed, oběma rukama strčil do jeho hrudi.

Poslední zapípání prstenu, zelená záře a krok do prázdna.

Křik, jak padal z šestého patra, Adrien ani nevnímal.