Miss Patriot: Ultron's revenge [2]

5.

*1972 - Brooklyn*

Příprava na novoroční večírek byla v plném proudu. Brooklyn sotva stíhala prostřít stůl, než její máma konečně uvařila a otec se vrátil z práce z S.H.I.E.L.Du i s hosty. S Howardem, Mariou a jejich dvouletým synem Tonym. Brook je přivítala s otevřenou náručí. 

„Teto, Blook!” rozzářil se malý Stark a objal nohu Rogersové. Dívka se usmála a vzala si Tonyho do náruče. Okamžitě ho objala. Byla šťastná, že toho malého rošťáka zase svírala v náručí. Tolik jí chyběl, jako ona jemu. 

„A už tě nepustím,” zasmála se blondýnka a s kloučkem se zatočila dokola, div se jí nezatočila hlava. Tony se začal smát. 

„Neee!” smál se a zároveň se pevně Brook držel, aby nespadl. Howard pokrčil obočí, když ty dva viděl a Maria se šťastně usmála. Howard na to měl trochu jiný pohled. Chtěl, aby jeho syn vyrostl v někoho, kdo jednou povede jeho firmu. Steve se při pohledu na Howarda nervózně pousmál, jelikož tušil, co se staršímu nejspíš honí hlavou. Od války se Stark dost změnil. Už to nebyl ten mladej kluk, kterej bral vše na lehkou váhu a balil každou, co mu přišla do cesty. 

„No,” nakousl Steven větu, kterou chtěl oba manžele Starkovi upoutat. Což se mu povedlo. „Peggy už má nejspíš hotovo. Půjdeme se najíst?”

„Určitě půjdeme. Viď, Howie?” Maria se sladce na svého manžela usmála a zároveň ho oslovila tak, jak mu říká jen doma. To Howarda zneklidnilo, protože to vyvolalo úšklebek na kapitánově tváři. 

„Určitě, zlato,” přikývl a narychlo se vydal do jídelny. Cestou do Steva trochu strčil, aby mu to vrátil za ten posměšný úšklebek. Maria si povzdechla a na podpatcích vyběhla za Starkem. Jediní v místnosti zůstali Brook, malý Tony a Brook. 

„Tak Howie?” uchechtla si dcera Kapitána Ameriky a postavila Tonyho na zem, aby mohl za svými rodiči. Hned tak udělal. 

„Dnešní večer si užiju,” zasmál se Rogers a podrbal se na zátylku. Brooklyn se též usmála a podívala se svýma modrýma očima z okna. Naskytl se jí pohled na zasněženou ulici před domem s noční oblohou. Povzdechla si, když si znovu vzpomněla na své přátele z budoucnosti. Cassie vždycky vyprávěla o tom, jak měli před domem nasněžíno. Tolikrát snívala o tom, že se všichni z týmu půjdou ven koulovat a dovádět na sněhu, ale Brook musela zpátky domů. Občas toho litovala. „Děje se něco?” probral Brook její otec. 

„N-ne. Všechno je v naprostém… Pořádku,” Brooklyn se zasekla, ale pak se usmála na svého tátu, který k ní akorát přišel. Ochranitelsky ji objal a pevně k sobě přitiskl. Cítil, že to potřebovala. 

„Ty víš, že poznám, kdy mi lžeš. Tak to nezkoušej ani teď,” varoval svou jedinou dceru a zamračil se. Brook si povzdechla a podívala se svému tátovi do očí. 

„Vím, že tu mám všechno, ale pořád mi chybí ostatní,” svěřila se tiše, aby to neslyšeli vedle v jídelně. Máma ani Starkovi nevěděli o tom, že Steve a Brooklyn se účastnili cestování v čase. A bylo dobré to tak i ponechat. Rogers vydechl a trochu objetí povolil, aby dívku neudusil a začal přemýšlet nad něčím, jak Brook ujistit, že bude všechno v pořádku. Ale nevěděl jak. „Prosím, nenamáhej se. Zvládnu to.” Brooklyn to na něm poznala a mírně se pousmála. Nechtěla, aby se kvůli ní trápil. 

„Víš to jistě? Nedržím tě tu,” Steve se zatvářil překvapeně, jakmile to blondýnka řekla. Ale byl za to rád. 

„Vím. Patřím sem a po čase mě to opustí. Tony potřebuje chůvu, když má rodinu v práci.”

„Máš pravdu. Neměli bychom… Měnit čas,” řekl Steve nakonec s mírným úsměvem. „Půjdeme pomoct mámě? Aby zase nekřičela. ”

„Výbornej nápad,” přikývla Brook a od táty se odtáhla. Zrovna zaslechla, jak je Peggy volá, zda by jí nešli pomoci. A nezněla zrovna příjemně. Brooklyn i Steve to brali jako povel, aby se rychle vydali do kuchyně a šli pomoci s jídlem. 

**

„Až napočítám do tří, pustím to!” upozornil Bruce přichystané tři hrdiny na cestu v čase. James i Morgan to brali poměrně v klidu. Lila se zdála být stále neklidná a přešlapovala na místě. 

„Co je, Lilo? Jsi nějaká nervózní,” uchechtl si Chris, když chvíli brunetku pozoroval. Stál opřený o stůl poblíž Bruce a s pobaveným úšklebkem trojici pozoroval. Bartonová ho za rýpavou poznámku probodla pohledem a přestala přešlapovat.

„Nejsem. A co je ti potom?” zavrčela a založila si ruce na hrudi. Na něco takového momentálně zvědavá nebyla. Cassie protočila očima a raději se k tomu nijak nevyjadřovala. Byla by raději, kdyby u ní teď byl Sky pro podporu, ale ten musel z nenadálých událostí zpět do Asgardu.

„Ale notak, vy dva. Nejste už dávno malí,” povzdechl si nad oběma Bruce, když stroj nastavil na požadované datum, kam ty tři přenést. Ty jejich věčné hádky ho už unavovaly.

„Radši se jim do toho nepletu,” poradil mu James a okamžitě si od Morgan vysloužil loktem do žeber. Chytil si za ně, protože ho to zabolelo. Banner jen tiše vydechl. 

„A proto jsem rád, že nemám žádný děti,” zamumlal si pro sebe a poté se podíval na trojici stojící opodál na panelu, který je měl přenést do minulosti. „Můžeme?”

„Do toho,“ souhlasila s ním Starková a aktivovala si helmu, která byla součástí kvantového obleku. To samé udělal i James a nakonec Lila. Bruce to bral jako povel a stroj spustil. 

„Dobrá. Přenos započne za tři… Dva… Jedna!” začal odpočítávat. Morgan, James a Lila se na sebe otočili a v dlaních zmáčkli červené tlačítko, které je během ani ne vteřiny zmenšilo a ocitli se v tunelu, který je s pomocí GPS vedl k danému cíli. 

**

Na zasněženém chodníku uprostřed noční ulice se objevil záblesk. Jakmile zmizel, zbyly po něm tři postavy. James, Morgan i Lila v kvatových oblecích přistáli na svých nohou a snažili se rozdýchat právě prožitou cestu tunelem, který jim stále ještě přiváděl závratě. Obleky se aktivovaly na maskovací mód. James nyní na sobě měl slušivou bílou košili a černé kalhoty. Morgan na sobě měla černé šaty s větším výstřihem a Lila tmavě modré s dlouhým rukávem. Zima jim ale nebyla, i když venku sněžilo. Mohl za to kvantový oblek, který měl zapnuté maskování a vzal na sebe podobu takovéhoto oblečení. 

Lila se rozhlédla po ulici a nikde nikoho neviděla. Byla noc. Hodiny na nedalekém sloupu ukazovaly pár minut po jedenácté. 

„Fajn. Jsme tady. A teď kde máme hledat Rogersovou?” otočila se na oba své parťáky za sebou, kteří se jen rozhlíželi kolem a zkoumali prostředí. Morgan Lilu nevnímala. Tu ulici poznávala. Sice byla o nějakých sedmdesát let mladší, ale byla stále stejná. A ten domek na konci ulice taky poznávala. Prakticky v něm vyrostla, když ji hlídal strejda Steve. 

„Vím kde je,” řekla zničehonic, i když předtím nepostřehla otázku Lily. Aniž by na ty dva čekala, rozešla se směrem k domku Rogersů. Lila se zmateně podívala po Jamesovi, který jen pokrčil rameny a následně tmavovlasou brunetku následoval.